S Davidem Matáskem
první rozhovor, první host, první žižkást
První host, hodně příprav. Je tu nový podcast s vzácným a váženým hostem, kamarádem, a sousedem, kterého jsme díky Žižkovu poznali jinak, než ze stříbrného plátna.

David Matásek
Herec, rocker a elegán z Žižkova.
Český filmový a divadelní svět si bez něj nelze představit. Diváci ho milují jako nesmrtelného Kendyho z Básníků, nekompromisního detektiva ze seriálu Polda nebo z prken Národního divadla, kde strávil přes dvě dekády.
Bývalý kytarista kultovních kapel, milovník jízdy na stylových Vespách a charismatický herec s nezaměnitelným hlasem dnes patří k absolutní špičce domácí scény.
Když zrovna netočí, věnuje se rodině, sadaření a včelaření na své venkovské chalupě
Přepis rozhovoru
První díl podcastu Žižkást natočil Pavel Železný v Pracovně ve Vlkově ulici s hercem a muzikantem Davidem Matáskem, rodilým Žižkovákem. Povídají si o dětství v dělnických dvojdomcích na Vackově, o rodinném domě v Milíčově ulici, který se rodině vrátil v restituci, a o tom, jak se Žižkov proměnil z místa, kam se děti bály chodit, ve čtvrť bister a kaváren. Dojde i na Vespy, žižkovské hospody, sousedské vztahy, moderní architekturu a štrůdl, který pán v Jeseniově ulici peče už třicet let.
O čem se v díle mluví
- Hřbitovní med a kouzlo Olšanských hřbitovů
- Dětství v dělnických dvojdomcích na Vackově
- Rodinný dům v Milíčově ulici vrácený v restituci
- Sousedské vztahy a komunity, které spojil covid
- Vespy, PragoVespa a Vespa klub
- Hospoda Nad Viktorkou a proměna žižkovských podniků
- Kde končí Žižkov a začínají Vinohrady
- Památník na Vítkově a restaurace Jugoslávie v místě dnešní Pracovny
- Moderní architektura, nová výstavba a nejhezčí výhledy na Prahu
- Štrůdl z Jeseniovy ulice, samizdat Volá Londýn a fotbal na Viktorce
Pavel Železný: Dobrý den, jsem Pavel Železný, majitel Pracovny, prostoru s podcastovými studii na Žižkově ve Vlkově ulici. Tohle je první natáčení podcastu Žižkást, takže bude trochu hrubší. Ne jazykem, doufám, ale tím, že teprve přicházíme na to, jak ho chceme dělat a proč.
Říkal jsem si, co bychom mohli udělat, aby o nás vědělo víc lidí. Aby lidé Pracovnu objevili nejen jako coworking, což je jen její část, ale i jako místo, kde se mohou potkat, dát si kávu nebo natočit podcast. A pak jsem si řekl: ty jo, nejde o to, aby sem lidé chodili, ale co bychom my mohli dělat pro Žižkov a pro komunitu. Jedním z prvních, komu jsem zavolal, že bychom takový formát mohli točit pravidelně, byl David Matásek. Ahoj.
David Matásek: Ahoj.
Pavel Železný: Potkal jsem ho tady na Žižkově, přímo v Pracovně. Předtím jsem ho tu nikde nepotkal, i když tu bydlí. Já se po ulicích Žižkova tolik netoulám a nejezdím na Vespě, takže ani na Vespě jsem ho nepotkal. A přece jen jsme ročníkově malinko jinde. Nicméně tě tu vítám, protože jestli je někdo Žižkovák, pak je to právě někdo jako ty. I když je možné, že jsem neudělal dost hlubokou rešerši a ty jsi bydlel jinde a na Žižkov jsi na desítky let zanevřel.
Co o Davidovi víme: je muzikant, nebo byl muzikant. Má dva bratry, oba z branže. Jeden je hudební skladatel a má nahrávací studio. Druhý je myslím v Anglii a dělá produkčního.
David Matásek: Má to vystudované a dlouho to dělal. Teď je na dráze. Anglie ti totiž úplně změní priority. Pokud tam nežiješ dlouho a nemáš vazby, jsi tam jako produkční k ničemu.
Pavel Železný: Já jsem taky špatný produkční, protože jsem si nevypnul zvonění na telefonu. Každopádně vnímám, že ty jsi tady doma.
David Matásek: Jednoznačně, a dlouho. I když jsem docela světoobčan, kořeny mám tady, to je nezpochybnitelné. Máme ale i chalupu, kde to mám strašně rád a kde jsem si našel nové kamarády. To místo mě hodně ovlivňuje. A teď dokonce se ženou podnikáme, máme rodinné včelařství. Takže jsme zase trochu jinde.
Pavel Železný: Na Žižkově?
David Matásek: Ne, trochu bokem. Chtěli jsme tady na Olšanských hřbitovech mít hřbitovní med, ale pražské hřbitovy se k tomu úplně nepostavily. Nakonec jsme zjistili, že to už existuje a že tam někdo včely má. Je to tam super, pořád tam něco kvete, jsou tam lípy.
Pavel Železný: Promiň, mám hrozné myšlenky a občas je řeknu nahlas. To znamená, že si tam jednou lehnu do hrobu a budu tam mít včely? Tak by to fungovalo?
David Matásek: Třeba na střeše krematoria. Vím, že to zní strašně, ale k Olšanským hřbitovům mám samozřejmě velmi blízký vztah. Jako syn, protože tam leží táta a babička, ale i jako rodič. Když byly děti malé, vozil jsem je tam, protože je tam klid.
Pavel Železný: Je tam skvělý klid.
David Matásek: Je tam ticho, vlhko a čistý vzduch. Jsi skoro v centru Prahy, a přitom v úplně jiném světě. Některé zarostlé části starého opuštěného Olšanského hřbitova jsou jako Trnkova zahrada. A ten hřbitov je obrovský. Když přejdeš Želivského, pokračuješ dalším hřbitovem, židovským, ruským a tak dále. Dojít můžeš až do Malešic.
Pavel Železný: Dám jen vsuvku: do Žižkástu chceme zvát hosty, kteří nemusí být tak slavní jako ty. Třeba lidi, kteří o tom hřbitově umí mluvit dvě hodiny, protože o něm hrozně moc vědí a specializují se na to. Chceme objevovat zajímavé lidi. Takže kdybyste o někom zajímavém a neobjeveném věděli, dejte nám vědět.
David Matásek: Takoví jsou. Jsou holky, které provádějí po Olšanských hřbitovech a mluví o funerální architektuře. Mluví o tom strašně zajímavě, moje žena s nimi byla asi čtyři hodiny. U každého hrobu mají nějakou historku. Jsou tam zajímavá místa a leží tam zajímaví lidé.
Pavel Železný: Včely se tedy na Žižkově nepovedly. Takže je máte někde mimo Prahu?
David Matásek: Ve Středohoří.
Pavel Železný: A kde bydlíš ty, jestli to není tajné?
David Matásek: Žižkov je prostě Žižkov. Tady jsem prožil dětství.
Pavel Železný: Kde si myslíš, že Žižkov začíná a končí?
David Matásek: Myslíš mentálně? Žižkovů je víc. Celé dětství a ty formativní roky jsem žil na Horním Žižkově, tom vzdálenějším, nad Ohradou. Pro nežižkovské: Vackov, Chmelnice. Jsou to dělnické kolonie, takové dvojdomky. Za mého dětství, a podle toho, co mi vyprávěl táta, protože to byl náš rodinný domek, to byla totální vesnice. Všichni se tam známe, sousedi jsou tety a strejdové. Některé babičky dodnes chodí na židovské hřbitovy trhat zelené listí pro králíky. Tam to pořád takhle funguje.
Dětství na Žižkově jsme na čtyři roky přerušili pobytem v Hradci Králové. Táta tam kvůli práci dostal lano, takže jsme se tam přestěhovali, když mi bylo dvanáct, a v patnácti jsem se zase vrátil.
Pavel Železný: Takže Hradec byl na chvíli tvůj domov.
David Matásek: Čtyři roky, taková ta začínající puberta. První cigarety, první pusa, to všechno proběhlo v Hradci Králové. Je to mimořádně krásné město, ale v té době to bylo mimořádně bolševické město.
Pavel Železný: Zpátky na Žižkov. Bydlel jsi na Vackově, ale nějak jste se dostali do Milíčovy ulice, kde teď žiješ?
David Matásek: Ano. V Milíčově ulici, tady pod kostelem a pod Seifertovou, bydlíme už 22 let. Je to totiž náš rodinný dům, vrácený v restituci.
Pavel Železný: Takže to byl váš dům?
David Matásek: Odjakživa. Dědeček byl za první světové války zraněn, myslím v Itálii, a přišel o ruku. Podobně jako jiní invalidé dostávali trafiku, dostal on vybavení dílny, nebo peníze na něj. Vyráběly se tam protektory. To nemá nic společného s protektorátem, jsou to ty gumové pásy na pneumatiky.
Pavel Železný: A to se vyrábělo v Milíčově?
David Matásek: Ne, v tom dvojdomku na Vackově. Všichni tam mají za dvojdomky hezké zahrádky a my jsme tam měli továrničku. V roce 1950 samozřejmě skončila. Pak tam byly garáže a betonový plac, ale pro klukovské dětství to bylo báječné. Nastřílel jsem tam mraky gólů a jezdil dokola Tour de France. Dětství na takovém zvláštním místě.
Dědečkovi se dařilo, a tak si ve třicátých letech koupil tady v Milíčově ulici činžovní dům. Není příliš vysoký ani velký, je menší než ostatní zástavba v ulici, ale je to pavlačový dům klasického žižkovského střihu. Po revoluci brácha tátovi říkal: „Tati, jsou restituce, pojď do toho.“ A táta řekl: „Ne. Mám kvůli tomu zkažené celé dětství. Když se řeklo Milíčova ulice, dědeček kopal do židlí a babička brečela.“ Bylo to něco, o co jsme přišli.
Brácha byl ale tak cílevědomý a neúnavný, že to nakonec s plnou mocí vyběhal sám. A slavně nám dům vrátili. Dovedeš si představit, jak se o něj asi starali.
Pavel Železný: To je ten brácha, který má studio?
David Matásek: Brácha Lukáš, který tam teď vůbec nebydlí. Takže tohle vyběhal. Dům byl samozřejmě plný podivných existencí a v hrozném stavu.
Pavel Železný: Jako všechny domy, o které…
David Matásek: …se tady starali komunisti, OPBH a tak dále. Postupně se z něj ale stal docela pěkný, čistý dům plný bezvadných lidí. A navíc jsme z něj zase udělali rodinný dům, protože jsme se tam všichni sestěhovali. Proč platit nájem jinde, když můžeme bydlet tady za menší nájem, na kterém jsme se dohodli?
Pavel Železný: Takže tam bydlí máma, ty…
David Matásek: Máma, já a brácha s rodinou. To je vlastně všechno.
Pavel Železný: A náš známý Luboš, který má dole pronajaté komerční prostory.
David Matásek: Ano, ten je dole v nájmu a má tam produkční kancelář.
Pavel Železný: Takže i doma máš kolem sebe pořád svou práci.
David Matásek: Ano, pořád se vídáme.
Pavel Železný: Film, hudba… Divadla tam tolik není. Otázka na sousedské vztahy by tedy mohla mířit spíš na okolí. Zajímalo by mě, jak se dnes lidé zdraví. Tebe asi znají, to chápu, ale jak vnímáš, jak se k sobě lidé chovají?
David Matásek: Je to samozřejmě jiné, než to bylo na Vackově. Tam, jak říkám, to bylo hodně venkovské a komunita byla trochu jiná.
Pavel Železný: A i doba byla jiná.
David Matásek: To taky. Pamatuju si třeba, že babička si vytáhla šamrli ven před dům. Tedy štokrle.
Pavel Železný: Šamrle?
David Matásek: To je taková židle bez opěradla. Vytáhla si ji ven a něco tam dělala, třeba pletla nebo vyčesávala psa. A sousedky se bavily: „Co jsi vařila?“ Mezi domy se to zvláštně neslo, protože tam nejezdila auta. Je to slepá ulice, nemáš důvod tam jezdit.
Pavel Železný: Trochu to tam znám, protože v jednom z těch dvojdomků bydlí moje kamarádka. Petrbokovi, znáš je?
David Matásek: Něco mi to říká, spíš je znám.
Pavel Železný: Jsou z té strany ulice. Byli jsme u nich na návštěvě a oni: „Matásek? Ten bydlel támhle.“
David Matásek: My jsme tam o sobě všichni věděli. Jsou to takové tři ulice: Na Mokřině, Za Vackovem a V Zahrádkách. Do školy jsem to měl padesát, šedesát metrů a nikdy jsem nepřišel včas. Zajímaly mě mnohem důležitější věci. Třeba jak zní plot.
Pavel Železný: Takže jsi znal zvuky ulic.
David Matásek: Takové věci. Kolem byly zahrádkářské kolonie, které zanikly, když se postavily věžáky, které dnes stojí Pod Lipami. Pro děti to byl úplný ráj. A samozřejmě Židovské pece, hranice s Malešicemi a knoflíkové války. To všechno jsem tam prožil.
A teď k tomu, jaké jsou sousedské vztahy tady na Dolním Žižkově. Revoluce udělala s demografií Žižkova velký kotrmelec. Jako děti jsme tomu tady říkali Brooklyn, protože jsme se sem báli chodit. Bylo to tu hodně divoké.
Pavel Železný: Kvůli čemu?
David Matásek: Kvůli etnickému složení, samozřejmě. Bydlelo tu hodně Romů. Domy byly zanedbané, lidé bydleli, jak bydleli, byty byly obsazené, jak byly obsazené. Bylo to divočejší. Projít Roháčovou a nedostat facku bylo docela umění.
Pavel Železný: A jsou to přesně ta místa, kde se zbouraly staré domy a postavily paneláky.
David Matásek: To si úplně nepamatuju. Kdybych tady bydlel, pamatoval bych si to, ale tím, že jsme bydleli nahoře, dozvídali jsme se o asanaci jen okrajově. Když jsme jeli devítkou, věděli jsme, že se tu něco bourá.
Ještě musím říct, že moje babička si sedla na devítku a jela takzvaně „do Prahy“. Vzala si lepší kabát, učesala se, uvázala hezký šátek a jela k Myšákovi na dort. Bylo to sedm stanic, ale ona jela do Prahy. Byl to zvláštní svět. My jsme byli tam nahoře na periferii, i když dnes už to žádná periferie není.
A sousedským vztahům paradoxně strašně pomohl covid.
Pavel Železný: To asi ano, i tady. Vždyť my jsme se taky poznali díky covidu. Nebo ještě před ním?
David Matásek: Těsně před covidem. Během covidu jsme pak utužili kamarádství a spolupráci na všelijakých věcech. Na tvých tisíci nápadech, z nichž jsme zrealizovali tak tři.
Pavel Železný: Možná to jen připomeneme. Nevím ještě, kde všude to bude, ale určitě na YouTube a na webu Žižkástu, kde bude odkaz na Pracanty. V covidu jsme byli zavření, stejně jako Národní divadlo. Ty už v Národním divadle nejsi, ale tehdy jsi byl a jako herci jste neměli co dělat. Tak mě napadlo dát vám neplacenou práci, abyste nám pomohli vybrat peníze v crowdfundingu. Během kampaně jsme natočili desetidílný skečový seriál. Vznikly skvělé skeče tady z Pracovny a musím je ještě někde zrecyklovat.
David Matásek: Bylo to skvělé. A díky šití roušek, shánění vajec, kvásku a podobně vzniklo několik komunit. Ono to i předtím fungovalo po různých dvorcích. Kolem Atria vznikají a zanikají komunitní spolky a všelijak se to přelévá podle toho, kdo je zrovna nájemce a jak moc tomu fandí. Konají se různé workshopy, děláme masky na masopust nebo se společně peče.
Pavel Železný: Mám pocit, že máš v tomhle super aktivní ženu, takovou komunitní.
David Matásek: Ano, ona to pochytila. Zaprvé je z venkova a asi jí přijde přirozené, že se sousedé baví, i když se znají jen z výtahu. My výtah nemáme, ale myslím takové ty rodiny z paneláků. A pak dlouho žila v Berlíně, kde je to úplně normální. Lidé si tím doplňují sociální kontakt, aby města nebyla tak neosobní. Myslím, že jí to tady chybělo, takže to hodně podporuje a hodně se toho účastní.
Pavel Železný: Když už mluvíme o tvé současné ženě… Máš přezdívku, kterou tu radši nebudu říkat.
David Matásek: Pán prstenů.
Pavel Železný: Pán prstenů, protože jsi počtvrté ženatý. Máš tři, nebo čtyři děti?
David Matásek: Čtyři.
Pavel Železný: Nebojíš se, že půjdou po Žižkově a dostanou facku? Vychovával jsi všechny čtyři tady na Žižkově?
David Matásek: Ano. Nejstarší Linda a pak zbývající tři děti, ty už vyrostly tady v Milíčově ulici.
Pavel Železný: Ptám se, protože jsem teď založil rodinu a bydlím na Praze 10. Předtím jsem bydlel v Bořivojově ulici. Na desítce je to takové klidné, ale není to úplně město s vysokými domy jako tady.
David Matásek: Jednou za čas se stane, že děti potkají někoho, kdo je pod vlivem čehokoliv trochu na jiné vlně. Vím, že jednou se něco takového stalo Marušce. Jenže Maruška chodila od čtyř let na kung-fu do žižkovské školy šaolinu.
Pavel Železný: Na Olšanském náměstí?
David Matásek: Ne, přímo v Cimburkově ulici. Ty jo, je hanebné, že si nepamatuju, jak se ta škola jmenuje. Je to taková sklepní škola. Ježišmarja, tohle prosím vystřihněte. Tomu se říká jmenopauza a postihuje starší muže.
Petra, ta už byla skoro členkou naší rodiny, protože s dětmi trénovala. A Maruška chodila po Žižkově s takovou tyčí, něco jako kopí nebo halapartna, taková čínská.
Pavel Železný: Takže tvoje děti chodily po Žižkově s kopím? Pak ses o ně nemusel bát.
David Matásek: Nosila ji na tréninky. A jednou šla vynést tříděný odpad, ještě s tou halapartnou, a někdo jí ji chtěl vzít. Byl u toho Ben, její o tři roky mladší bratr, a ten to vypráví nejlíp. Říká: „Maruška nic. Jen se na něj tak podívala, zatočila se, vytrhla mu to a ten pán upadl.“
A já na to: „Tak to jsem se přestal bát.“ Maruška je taková tichá voda, stará duše v mladém těle. Říkáme jí Kung Fu Panda. Pořád je taková laskavá.
Pavel Železný: A dělala kung-fu dlouho?
David Matásek: Dlouho, dlouho. Už to nedělá, ale dělala to dlouho. A to jsou návyky, kdy psychomotorická paměť ví, že když uděláš tohle, máš udělat i tohle. Ono se to v tobě nějak zrodí a najednou ten člověk leží. Tak jsem si řekl: „Dobře, udělali jsme dobrou věc, že jsme ji tam dali.“ Chodila tam ráda a jezdila i na soutěže. Takže o Marii jsem se nebál. A kluci jsou kluci. Když někdy padne facka, je to jejich byznys a nějak to přežijí.
Pavel Železný: Dobře. Když vezmu širší Žižkov: pohybuješ se pěšky, na Vespě, na motorce, v autě. V Toyotě, to klidně řekneme. Nás zatím nikdo nesponzoruje, takže v tomhle okénku by se objevil sponzor, což jsem asi já. Samozřejmě je v plánu, že nás někdo bude moct sponzorovat. Ty namlouváš reklamy pro Toyotu, takže když jedu autem a slyším tvůj hlas, ještě nevím, o čem ta reklama bude, ale už vím, že půjde o Toyotu. A máš Toyotu?
David Matásek: Ano. Mám v Toyotě velkého kamaráda, všechno je to propojené a Toyota nám hodně pomáhá. Ne finančně, ale s autem.
Pavel Železný: Kolik máš Vesp?
David Matásek: V rodině je momentálně pět Vesp. A to nepočítám Lindu, která má dvě, s ní by to bylo sedm. V našem Vespa klubu máme rčení, že ideální počet Vesp na rodinu je x plus jedna. Rodina má vždycky o jednu Vespu víc, než potřebuje. Kolik je to x, je proměnné.
Pavel Železný: A rodina Matásků je velká, takže sedm chápu. Střídáš je? Řekneš si ráno: „Dneska si vezmu tuhle“? Máš je pojmenované?
David Matásek: Vzhledem k tomu, že některé jsou veteráni, se to neplánuje tak, že si vzpomeneš ráno.
Pavel Železný: Musíš se připravit.
David Matásek: Musíš je trochu připravit. I když musím říct, že teď jsem po roce a půl nastartoval PX na druhé šlápnutí. Pane Piaggio, děkuju moc. Je to jednoduchý stroj, na kterém se nemá co pokazit. Tak jednoduchý, že drobnou závadu dokážu odstranit i já, a to mám obě ruce levé.
Jinak když se blíží sraz nebo výlet, řeknu si, na čem pojedu, vytáhnu ji z garáže a trochu ji připravím. Natankovat, nahustit kola a vyrazit. Mám jednu ultra starou, takový parádní kousek. Je stejně stará jako já, VBB z roku 1963, prosím pěkně.
Pavel Železný: Zelená?
David Matásek: Ano, zelená.
Pavel Železný: Vespou jsi určitě nakazil víc lidí. Třeba Igora Orozoviče.
David Matásek: V Národním divadle je spousta Vesp, tam jsem hodně zasel. Ondra Pavelka, Martin Pechlát. Hodně kluků tam má Vespu.
Pavel Železný: Děláte i spanilé jízdy Prahou, že?
David Matásek: Ano, děláme PragoVespu.
Pavel Železný: A jednou jste zakotvili i tady. Zaplnili jste Vlkovu ulici Vespami a bylo tu plno lidí. To bylo skvělé. Byl to sraz vespařů. Kolik vás v té organizaci je, třeba tři sta? Je to nezisková organizace, zapsaný spolek?
David Matásek: Ano, je to zapsaný spolek. Spousta vespařů je z jiných měst než z Prahy. PragoVespa se koná jednou za rok v létě a termín se mění, letos to bude na přelomu července a srpna. Tehdy jsme dělali večerní jízdu a jednu partu jsem zatáhl právě sem, k Pavlovi. Bylo to super.
Pavel Železný: Je to hlučné? Nevadí to lidem v ulici?
David Matásek: Když si na Vespu dáš laděný výfuk, je to velký rámus. Lidé na tom dělají různé tuningové úpravy. Jezdit dokola, dělat bordel a modrý dým k motorkám samozřejmě patří, i když my nejsme takoví ti klasičtí testosteronoví motorkáři. Jezdíme na pestrých skútrech. Skútr je jednoznačně vymyšlený do města, není na dlouhé štreky.
Pavel Železný: Je pravda, že Vespu na dálnici vidím málokdy.
David Matásek: Na dálnici je to utrpení, takže po ní jezdíme co nejmíň. Ale na dlouhé trasy jezdíme, třeba do Itálie nebo na sever. Kolegové z našeho Vespa klubu byli až na Nordkappu. Po Evropě jezdíme úplně normálně. A teď se jeden náš kamarád chystá objet na Vespě celý svět. Je to blázen, ale držíme mu palce. Vyráží koncem dubna.
Pavel Železný: Bude na ní i spát? Kolik mu je?
David Matásek: Myslím, že lehce přes čtyřicet. Luboš. Vyráží z Prahy a za rok bude zpátky. Nebo uvidí, to se nedá plánovat.
Pavel Železný: Třeba dřív. Ty jsi zažil ještě ty pajzly a dnes jsou tu bistra a pěkné kavárničky. Chybí ti ta trocha nebezpečí a možná špíny, která tu pořád někde je, ale už ne tolik? Myslím, že se město stará, nebo se aspoň snaží. Nebo jsi rád, že máš kousek od domu flat white a speciální houstičku? Myslím, že se to mění.
David Matásek: Na Žižkově je dobré, že pokud má někdo sentiment a chtěl by si dát hnusné, nebo i docela dobré pivo, ale tak, aby mu to připomnělo starý Žižkov, jsou tu časové kapsle. Za všechny můžu jmenovat hospodu Nad Viktorkou. Když přijedou kamarádi z ciziny nebo odjinud z republiky a chtějí jít na Žižkově do hospody, vezmu je tam. Tam se tyká všem a kouří se vevnitř.
Myslím, že to můžu říct otevřeně, Igore. Myslím Igora, majitele hospody Nad Viktorkou. Když jsem se ho ptal, jak je to možné a jestli to hygiena nezakáže, ukázal na kamerku nad sebou a řekl: „Časosběrný dokument.“
Pavel Železný: Když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně nadčasový dokument.
David Matásek: Tím se dá omluvit všechno.
Pavel Železný: Dlouho jsem tam nebyl, ale pamatuju si, že jsme jednou chtěli někam zajít, nikde nebylo otevřeno, a tam ano. Říkám: „Tady se kouří.“ Nikdo nekouřil, ale bylo to cítit. Myslel jsem, že tam byla nějaká párty. Pak si tam někdo zapálil a já: „Tady se fakt kouří!“
David Matásek: Člověka kouřit v místnosti už jsi dlouho neviděl, co?
Pavel Železný: Od covidu ne.
David Matásek: Já vím. Ale za covidu se kouřilo, když byly různé akce zakázané a dělaly se potichu vzadu.
Pavel Železný: Já jsem nikdy nekouřil, takže pro mě je to trochu jiné. Zjistil jsem, že na kouř mám alergii a v zakouřeném prostředí mě reálně bolí hlava. Přišel jsem na to náhodou. Jeden večer na vysoké škole jsem nepil, a stejně mě strašně bolela hlava. Pak jsem zjistil, že musím chodit s kuřáky ven na čerstvý vzduch, protože vevnitř mě z pasivního kouření bolí hlava. Takže to nevyhledávám.
Dobře, a kam zajde David Matásek?
David Matásek: To je různé. Na Žižkově je dobré, že to není čtvrť, která má jen jednu věc, třeba jen bistra. Je tu bánh mì, asijská fusion, všechno. Když chceš, najdeš si to. Něco je horší, něco lepší. Jsou tu obyčejné vývařovny s normálním jídlem a pak ty podniky na Jiřího z Poděbrad.
Pavel Železný: Bereš Jiřák ještě jako Žižkov?
David Matásek: Vím, že to Vinohradští neradi slyší, ale my jsme si ho obsadili a je to i Žižkov. Vezměte si ho zpátky a uvidíte.
Pavel Železný: Teď tam už pár let něco rekonstruují. Bydlel jsem v Bořivojově 1 a majitel domu byl hrdý, že je to Praha 3 – Vinohrady, protože se to kdysi rozdělilo. Máme domluvený rozhovor s místostarostou, který mi vysvětlí, jak je to s tou demarkační linií. Na úřadě mají mapu vyvěšenou a pořád ji vidí. Bavili jsme se o tom, že když hranice někde končí, opravdu vědí, že za ní už problémy neřeší.
David Matásek: Chápu, že Vinohradští jsou pyšní na to, že jsou z Vinohrad. Vinohrady ale vždycky byly trochu nafrněné. My Žižkováci jsme husité.
Pavel Železný: A byly nafrněné?
David Matásek: Vím, že Vinohrady historicky rozdělili proto, že komunisté nechtěli, aby byla dvojka silná. Bydlela tam buržoazie a bohatí lidé, tak se to snažili rozsekat proletářským Žižkovem. Něco dali trojce, něco dokonce jedničce. Vlastně to dopadlo ještě dobře, protože to mohlo dopadnout jako v Berlíně a mohla tam stát zeď. Takže to rozmělnili proletářským Žižkovem. A já beru Jiřák ještě jako Žižkov až po Vinohradskou.
Pavel Železný: Jasně. A hranice vede po Italské, ne? Končí to někde u nádraží.
David Matásek: Ano. A Žižkov sahá i dolů ke Karlínu, pod Vítkov. I tam dole je to pořád Žižkov.
Pavel Železný: Vítkov je s dovolením náš. Proto se to jmenuje Žižkov.
David Matásek: Přesně. A víš, kdo se zasadil o památník na Vítkově?
Pavel Železný: To nevím, ale vím, že ho postavil pan Zázvorka, tatínek Stelly Zázvorkové. Byl architektem toho „Tádž Mahalu“ nahoře. Chystám se do archivu, kde jsem ještě nikdy nebyl, ale konečně mě to donutí. Pracovna tady funguje deset, dvanáct let, myslím dvanáct. Předtím tu byly různé věci, ale za první republiky se to tu jmenovalo restaurace Jugoslávie.
David Matásek: Fakt? Tady byla Jugoška?
Pavel Železný: Restaurace Jugoslávie. Nebyla to Vlkova ulice, ale Palackého třída. A nebyly tu stromy. Říkal jsem si, že tu určitě byly, ale na fotkách nejsou. Škola tu stála. Mám fotku Pracovny i celé budovy. Byla to hospoda, pak školní jídelna a pak hrozně divoké věci. Naštěstí nám zůstalo povolení, že tu můžeme provozovat podnik.
Provozoval to bratr starosty Rudolfa Kostrakiewicze, který byl žižkovským starostou devět let. Myslím, že byl uznávaný doktor. Jeho bratr měl tenhle prostor a možná odtud ta Jugoslávie, Kostrakiewicz není úplně české jméno. A právě on se zasadil o památník na Vítkově a o další různé věci. Bylo to v době, kdy byl Žižkov ještě samostatné město a teprve se připojoval k Praze.
David Matásek: Žižkov byl dlouho oddělený od vnitřního města císařskou c. k. dráhou, takže propojení bylo velmi těžké a svízelné. Až podjezd pod dráhou U Bulhara a ta křižovatka umožnily propojení.
Pavel Železný: Proč se říká U Bulhara?
David Matásek: To, čéče, přesně nevím. Ale víš, proč se tomu kopci říká Balkán? Prý tam byli Bulhaři, kteří mají zelené ruce, a pěstovali tam zeleninu pro Prahu. Zahrádkářská kolonie tam zůstala. Chodil jsem tam s babičkou a všechny kamarády z Balkánu moc zdravím, protože jsem tam prožil podstatnou část dětství. Je to naprostá komunita.
Tyhle kolonie po celé Praze jsou neuvěřitelně zajímavé. Třeba ta druhá kolonie nad Edenem. Lidé si to vyvzdorovali. V podstatě je všechno postavené načerno, bez kolaudace. Dočasná čísla popisná dostali, když se připojili na elektřinu. A domky se nějak zvětšují, najednou jsou dvoupatrové, zateplené a se saunou.
Pavel Železný: Ty jo. Mně Žižkov přijde… Já jsem bydlel na pomezí u Jiřáku a desítka začíná na Želivského. Když jsi mluvil o Olšanských hřbitovech, naskočilo mi, že jsem byl párkrát v sauně v hotelu Don Giovanni. Je tam okýnko ven, a když vyjdeš v prostěradle, koukáš ze sauny do budoucnosti. Pod tebou je senior house a hned vedle hřbitov. Výhled do budoucnosti.
David Matásek: Je to významná židovská lokalita. Hagibor byl židovská tělovýchovná jednota. Pak tam jsou židovské hřbitovy, kde leží Franz Kafka, což je samozřejmě taky pražská historie. Celý ten pás se pořád udržuje. Je super, jak to tu všechno funguje dohromady.
Pavel Železný: Krematorium už asi patří desítce, to vždycky bylo na druhé straně. Víš, že jsou v Praze jen dvě krematoria? Byla tři, ale snad jsou už jen dvě. To mi přijde docela málo.
David Matásek: Málo, na to, kolik lidí umírá.
Pavel Železný: Za covidu to byl prý docela fičák.
David Matásek: Fičák. A to i bez včel na střeše.
Pavel Železný: Poznávají tě lidé na Žižkově? Máš pocit, že jsi mezi sousedy? Už sis zvykl?
David Matásek: Myslím, že si lidé zvykli a že už nejsem žádný exot. Nejsem ani bůhvíjak populární, takže je to úplně normální.
Pavel Železný: Takže tě prostě potkají v sámošce.
David Matásek: Vždycky mi udělá radost, když mě pozná někdo z jiného etnika. Myslím teď natvrdo Vietnamce. Vidíš, že ty banánové děti koukají na českou televizi. Už je nebaví dívat se s rodiči na vietnamské telenovely. To je super.
Vůbec nechápu, jak se Vietnamcům podařilo tak dlouho utajit vlastní kuchyni. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale Vietnamci vařili, pokud vůbec, takzvanou čínu. Glutamátovou čínu, a to bylo všechno, kam nás nechali nahlédnout. Pak si někdo před dvaceti lety usmyslel, že dá Čechům ochutnat phở bò, a Češi se mohli zbláznit. Je to nejlepší lék na kocovinu, co znám.
Pavel Železný: Takže to dlouho utajovali.
David Matásek: Jak dlouho tu jsou? Padesát let? Když vezmeme i ty první, kteří sem jezdili za vzděláním.
Pavel Železný: Mám kamarádku, jejíž táta byl jeden z těch prvních. Hledá ho, ale nemůže ho najít.
David Matásek: Třeba ho tu vzalo ČKD jako učně. Vím, že sem jezdili za vzděláním a dovednostmi, a naučili se tu pít pivo a flákat se.
Pavel Železný: Musím říct, že když jsem bydlel na rohu Bořivojovy a Lucemburské, byla tam jedna večerka, která tam je dodnes, a pak druhá, třetí a čtvrtá. Dodnes mě fascinuje, kolik jich je. Teď tady ve Vlkově otevřeli další, v prostoru, kde se dřív prodávaly oříšky. To pro nás bylo hrozné porno, svět oříšků. Jestli máte rádi ořechy, kupte si pistácie od Al Andalous. Majitel je z Libanonu, má českou ženu a žije v Kutné Hoře, kde má pražírnu ořechů. Je to za mě oříškové porno.
David Matásek: To tam byly věci.
Pavel Železný: A byl tady, to mě mrzí. Chodil jsem tam vlastně nerad, protože jsem si vždycky chtěl koupit pár oříšků a odešel jsem o tři tisíce lehčí. Ale nejlepší ořechy.
David Matásek: Je fakt, že se to tu hodně mění. Někdy mě mrzí, když je to dobrý podnik a nevydrží. Měli jsme tu kamarádky, které měly dobrý podnik, ale špatného majitele domu nebo souseda. Nebo tě vyhodí. Anebo podnik expanduje a najednou mu prostor přijde malý. To je samozřejmě ten pozitivní konec provozovny.
Pavel Železný: Třeba ta kavárna, kterou měly holky dole v ulici. Ta už tu není.
David Matásek: Ale je tam zase kavárna, zase od začátku. Je to bývalá kolárna nebo něco takového, strašně úzké a malinké. Holkám už to bylo malé, protože se jim dařilo. Super. Strašně rádi jsme tam chodili.
Pavel Železný: A teď se zase bude otevírat podnik v parku pod tím.
David Matásek: Tam se každý rok střídají provozovny.
Pavel Železný: Nemám rád ty kostky, když tam jedu autem. Ty velké kostky jsou peklo.
David Matásek: To chce džíp.
Pavel Železný: Kam naopak nezajdeš? Jsou na Žižkově místa, kam nerad chodíš?
David Matásek: Bezovka má takový divný vibe. Když nám doma něco chybí, radši jdu do večerky. Když mi někdo říká, že je tam velký obchod, odpovídám, že tam nejdu. Je to divné místo. Teď se všechny domy okolo zrekonstruovaly a je to krásné. Už tam není vodopád, který se mi moc líbil, ale všechno je bílé, v hezkém grafickém designu. Asi to budu muset vzít na milost, jít tam a překonat ten blok, co mám.
Pavel Železný: A jak se ti líbí development, kdy se staví ty obrovské domy? Vedle nákladového nádraží Žižkov teď vyrostlo něco velkého. Na Ohradě byly dlouho zahrádky a teď tam stojí mega dům.
David Matásek: Když je to hezká architektura a nějak vybočuje, není to jen hnusná krabice od bot, tak proč ne. Hezká moderní architektura mi v Praze docela chybí. Co je to za ostudu, že se lidé chodí fotit k Tančícímu domu, kterému je letos třicet let? Jak to, že tu každý rok nevznikne nějaké evropské dílo? Vezměte si Valencii nebo jiná evropská města.
Teď jsem byl v Amsterdamu. Lidi zlatí, jasně, grachty a červené lucerny. Ale na kraji Amsterdamu je čtvrť s kancelářemi a tam jsou domy, u kterých si říkáš: „To padá, co to je? Proč je tam taková brána?“ Kulatý dům, jeden hezčí než druhý. Moderní architektura, pořád je na co se dívat. Je to nádherné.
Pavel Železný: Podle mě se to povedlo v Karlíně, třeba ten černý rezidenční dům.
David Matásek: Rohanský ostrov, ano. Celé je to docela hezké. Musím to říct nerad, jako Žižkovák, ale Karlínu se to povedlo. Povodně vymetly tu hrůzu a probudilo se tam docela hezké místo.
Pavel Železný: Lidé tomu vyčítají, že to odděluje město od řeky. Ale každý na to má nějaký názor. Je to samozřejmě nevděčné.
David Matásek: Město roste. Lidé musí někde pracovat a bydlet.
Pavel Železný: Říká se, že každý by měl jednou žít na Žižkově.
David Matásek: Určitě. Jako startovací čtvrť je úplně nejlepší. Já tu startuju už šedesát let, pane.
Pavel Železný: Možná to bude i dojezdová čtvrť, že se sem člověk přestěhuje na důchod.
David Matásek: Na důchod je to tady ostré, kvůli převýšení a stoupákům.
Pavel Železný: Jenže to je přesně to, co potřebuješ, abys zůstal zdravý.
David Matásek: Já vím, ale s chodítkem…
Pavel Železný: To právě nemáš mít. Víš, jak se jmenují ty oblasti, kde lidé žijí nejdéle?
David Matásek: Modré zóny. Tak to Žižkov nebude, to ti říkám na rovinu.
Pavel Železný: V Itálii zkoumali, proč tam lidé žijí dlouho. Ráno chodí do kostela, po schodech nahoru a dolů. Když ti funguje spodek, funguje ti celé tělo. Jakmile spodek odejde…
David Matásek: Hele, spodek je zatím dobrý.
Pavel Železný: To rád slyším, Davide. Myslíš Vespu?
Blížíme se k improvizovanému finiši. Odkud se rád díváš? Bydlíš v podkroví, ne?
David Matásek: Ano.
Pavel Železný: Máme tu jednu z nejhnusnějších a pro mě nejkrásnějších staveb, Žižkovskou věž. A pak Vítkov a další.
David Matásek: Málo se ví, že na Vítkově je krásná rozhledna. Všichni to berou jen jako pohřebiště našich hrdinů. Naštěstí už ne Klementa Gottwalda, ten to místo trochu znesvěcoval. Místo je samozřejmě pietní a krásné, ale nahoře je moc hezká vyhlídková plošina.
A pak je tu poměrně nová, asi pět let otevřená Střecha Radost. Tam se ženou chodíme moc rádi. Je odtamtud mimořádný výhled.
Pavel Železný: Radost, ano. Nahoře je i bar a teď se to bude rekonstruovat.
David Matásek: Je to nádherné. Z bezpečnostních důvodů se sice díváš přes síť, ale když se jí chytíš a přiblížíš se k ní, nevadí to.
Pavel Železný: Já mám zase dobrý pocit, že když fouká, neodfoukne mě to dírou ven.
David Matásek: Že tě to nevycucne ven. Je odtamtud krásný výhled přes Viktorku na Žižkov a na druhou stranu na Prahu. A je dobré, že Praha je tam dole, kde má být.
Pavel Železný: Pěkný výhled je i z kopečku v parku.
David Matásek: Ten je dost zprofanovaný. Hlavně si nesednout nebo nešlápnout do psího exkrementu.
Pavel Železný: A pak Riegrovy sady a ta louka.
David Matásek: Odtamtud jsou západy slunce nebo ohňostroj.
Pavel Železný: Chodí tam turisté. Co slyšíš na Žižkově, když zavřeš oči a necháš otevřená okna v podkroví? Jaký zvuk tam město vydává?
David Matásek: Naše ulice je dobrá v tom, že si tudy nikdo nezkracuje cestu, není to páteřní komunikace. Snad jen, když se rekonstruuje nějaká okolní ulice.
Pavel Železný: Třeba Seifertova, na kterou ještě dlouho nedojde.
David Matásek: Pak si tudy někdo cestu samozřejmě zkracuje, ale jinak je tam na to, kde bydlíme, relativní klid. V noci samozřejmě sanitky, město žije. Laděné výfuky některých tunerů, projede motorka. Jinak klid. Holubi, straky a rorýsi.
Tím, že žijeme na střeše, máme kolem sebe takzvanou městskou přírodu. Na Horním Žižkově jí bylo mnohem víc. Zvláštní suchomilné rostliny, všelijaké lebedy, tam to bylo pestřejší. Ale tady na střechách je spousta ptáků.
Pavel Železný: A včelín na střeše ne?
David Matásek: Víš co, musíme být ohleduplní k sousedům. Někomu by to možná vadilo. Když kvetou šeříky, všechno to cítíme až nahoru. Z Vítkova nebo z Parukářky to k nám zavane, takže včely by to neměly daleko. Zvládly by to levým zadním křídlem. Ale myslím, že by to nebylo úplně fér.
Pavel Železný: Kdybys měl vymyslet slogan, reklamní spot na život na Žižkově, co bys tam řekl?
David Matásek: Bude to znít trochu sexisticky, ale: Trojka je dobrá. Ať si to každý přebere, jak chce.
Pavel Železný: Navrhnu to místostarostům.
David Matásek: Dobré je taky to, že Žižkov je oproti ostatním městským částem relativně malý. Takže se tu potkáváme i s politickými celebritami.
Pavel Železný: Když vezmeme celou Prahu 3, tak malá není.
David Matásek: To ne. Ale bydlíme blízko pana starosty. Dokonce jsme spolurodiče, protože naši synové jsou spolužáci.
Pavel Železný: Spolurodič. Tak se tomu říká?
David Matásek: Já tomu tak říkám. Vypadá to, že je to politikum, ale není. Jsou to prostě sousedské vztahy, zdravíme se. Rád ho vidím a doufám, že on mě taky.
Pavel Železný: Myslím, že není moc nevděčnějších prací, než zastupovat desetitisíce lidí.
David Matásek: Sloužit Žižkovákům jako starosta nechceš. Podívej se někdy na sousedské stránky o Praze 3. Jak říkám, jsme husité, každý by to řídil jinak. Samozřejmě všichni Češi by dělali věci jinak, než se dělají. Ale na Žižkově je roztomilé, že cokoliv se stane, hned se to rozkřikne a hned se to zhejtuje.
Já jsem třeba považoval vstup do karlínského tunelu za sluneční pec. Zmýlil jsem se, nepotvrdilo se to. Myslel jsem, že třeba v červenci…
Pavel Železný: Že jsou tam zrcadla.
David Matásek: Ano, zrcadla proti sobě. Říkal jsem si, že do toho tunelu už se nikdo nedostane, nebo bude muset jet strašně rychle na kole, aby ho to neupeklo.
Pavel Železný: A nic.
David Matásek: A člověče, ono to nefunguje. Tímto se omlouvám.
Pavel Železný: Je to nerezová deska, ne zrcadlo. A ještě je zkroucená.
David Matásek: Já vím, ale je vyleštěná do vysokého lesku.
Pavel Železný: Doufám, že to vydrží. Říkal jsem si, jak to bude vypadat kvůli vandalům.
David Matásek: Sprej na tom prý nedrží. Ale sběrny kovů tu jsou, to by se dalo odvézt.
Pavel Železný: Mě spíš napadla věc bezpečnostního charakteru, ale nechci ji říkat, abych nikoho nenaváděl.
David Matásek: Tak to neříkej.
Pavel Železný: Mám to ale připravené pro starostu. Bylo by dobré tam dát sloupek.
David Matásek: Kvůli cyklistům?
Pavel Železný: Ne, kvůli autům.
David Matásek: Aha, jasně. Sloupek se dá na kole objet. Aby si to tudy nikdo nezkracoval. Myslím, že už se to párkrát stalo.
Pavel Železný: Opilí lidé, kteří vjedou favoritem do tunelu. Když jsi teenager, je to výzva, projet tunel ve favoritu. Větší auto se tam nevejde. A policisté tam prý někdy sami pomalu projíždějí, aby to zkontrolovali, protože se jim nechce chodit pěšky.
David Matásek: To chápu.
Pavel Železný: Co bys tedy popřál Žižkovu, ať už začíná a končí kdekoli? Republice Žižkov. Lidé tady neříkají, že jsou z Prahy.
David Matásek: Žižkováci říkají, že jsou ze Žižkova, a já to tvrdošíjně říkám taky. Nechci se dotknout Bruntálu, ale když tam přijedeš a řekneš „jsem z Prahy“, zní to trochu nafoukaně, i když to řekneš sebepokorněji. Když ale řekneš „přijel jsem ze Žižkova“ nebo „jsem původem ze Žižkova“, je to spíš: „Aha, tak pozor, tady pán je odtamtud.“ Není to to pražácké nafrnění. Je to dobrý icebreaker.
Pavel Železný: Opravdu místně k něčemu patříš a máš k tomu jiný vztah, než když prostě bydlíš na desítce. Je to fajn.
David Matásek: Je to tou historií, možná tím dělnickým původem, a myslím to vůbec ne pejorativně. Takové to rovnostářství. Lidé si tu hodně tykají, myslím, že víc než třeba v Dejvicích.
Pavel Železný: Přijdou si blíž. Takže nějaké přání pro Žižkov? My totiž ještě nevíme, co všechno v rozhovorech bude. Možná budou mít vždycky nějaké stejné otázky, ale spíš ne.
David Matásek: Rubriky.
Pavel Železný: Spíš ne. Bude to trochu punk, bude to žižkovské. Chceme si povídat o Žižkově, o tom, jak se tu lidé cítí a co tu dělají. Chci mít i zajímavé podnikatele, kteří tu něco dlouho dělají, tvoří a dřou.
David Matásek: Chtěl bych jen připomenout štrůdl v Jeseniově ulici. To je něco, co přesahuje moje chápání.
Pavel Železný: Tím jsi mi hrozně nahrál, protože s Davidem nikdy na ničem domluvení nejsme. Vždycky bych chtěl, aby hosté nominovali další hosty. Abys řekl: „Hele, tenhle člověk by měl být objeven.“ Pokud chce být objeven. Nebudeme ho nutit násilím, i když bychom mohli pod pohrůžkou. Pozveme kohokoli. Chci sem občas pozvat i někoho z ulice, prostě někoho popadnu a řeknu: „Nechcete jít do podcastu? Hned teď? Běží nám kamery a nepřišel host.“ To se stává.
Takže štrůdl v Jeseniově. Co to je?
David Matásek: Kolárna nebo kočárkárna. Jsou tam paneláky staré čtyřicet, padesát let, novostavby díky asanaci. V Jeseniově ulici je to myslím třetí blok, když jdeš odspodu. Pán tam třicet let dělá štrůdl. Asi tři, čtyři nebo pět druhů. Slaný nedělá. Dělá makový, tvarohový, jablečný a možná ořechový. V podstatě za pořizovací cenu, za náklady. Štrůdl je vždycky výborný a pořád stejný. Inflace se samozřejmě podepsala i na jeho ceně, ale pořád je to přátelská cena.
Pavel Železný: A je to v garáži?
David Matásek: Ne, v kočárkárně. Má tam takovou nízkou pec, šoupe to do ní a otevírá někdy kolem poledne. V pět zavírá.
Pavel Železný: Musím zajít. Slyšel jsem o tom, ale nikdy jsem tam nebyl.
David Matásek: Pořád to balí do takového zvláštního pergamenového papíru. Vím, že původně byl řidič autobusu. Měl toho plné zuby, chytil příležitost za pačesy a drží ji třicet let. Takové podnikatele a takové nenápadné benefity Žižkovu přeju.
Samozřejmě přichází nová doba, opravuje se Jiřák, ulice budou jiné. Na Seifertově se možná posunou zastávky, což bude pro vás výhodné, protože tramvajová zastávka bude blíž. U kostela bude zastávka. Takové drobnosti.
Pavel Železný: Vidíš, ty už víš, kde bude zastávka. Myslím, že až zastaví dopravu, budou muset auta chvíli jezdit Vlkovou, než ten kus opraví.
David Matásek: Je to šílené. Na nákladovém nádraží vznikne město velké jako Benešov. Kolik lidí se tam vejde?
Pavel Železný: Hodně.
David Matásek: Hodně. A pořád budou protékat dvěma uličkami, Hartigovou a Seifertovou. To je šílenství. Není tu žádný tunel ani metro.
Pavel Železný: Ježíš, hlavně ne další tunel. Další Blanka. Tak dobře, mám zapsaný štrůdl v Jeseniově. Napadá tě ještě někdo, kdo tu bydlí, koho znáš nebo potkáváš?
Já jsem si vzpomněl na jednu postavu, která tu občas chodívala, nevím, jestli ještě funguje. Takový trochu blázen, zvláštní týpek. Volá Londýn.
David Matásek: Ano, roznáší ten samizdat. Samozřejmě.
Pavel Železný: Mně přijde charakterově boží.
David Matásek: Neskutečný. Vůbec nevím, kdo to je.
Pavel Železný: Je to cyklostylovaný samizdat, který se jmenuje Volá Londýn. Jsou to shluky básní, rozhovorů a nekonečného rozhovoru někoho s někým. Musím ho dostat sem.
David Matásek: Ten je výborný. Stojí to padesát korun. I kdybych to měl obratem hodit do koše, což je škoda a nedělám to, těch padesát korun za to samozřejmě dám. Je to super a musí se to podporovat.
Pavel Železný: Takže kdokoli víte, kde ho potkat, dejte nám vědět. Občas sem k nám chodil. Lidé se baví u stolu a on „Volá Londýn, volá Londýn“, obejde kavárnu. Baristky, které ho neznají, se na mě podívají, jestli je to bezpečné, a já na to, že v pohodě. Pak zase odejde.
David Matásek: Skvělé. Myslím, že Nad Viktorkou projde určitě každý večer.
Pavel Železný: Ještě jsem zapomněl na fotbal. Chodíš tady na Žižkově na fotbal?
David Matásek: Teď jsme slavně vyhráli nad Jihlavou. Byl jsem u toho.
Pavel Železný: Já jsem z Jihlavy.
David Matásek: Něco strašného. Vy vedete tabulku, my jsme čtvrtí, a porazili jsme vás.
Pavel Železný: Hustý. Do Prahy jsem se ale přestěhoval před spoustou let.
David Matásek: Bylo to strašné utkání, myslím úrovní, ale slavně jsme zvítězili.
Pavel Železný: Jako s Dánskem.
David Matásek: Nechápu to. Každý z nás je fotbalový trenér, všemu rozumíme a hráli bychom daleko líp, ale kluci to zařídili. Vedli jsme 2:0, pak už jsme se jen báli o výsledek, ale uválčili jsme to. Chodím, chodím, mám to tam moc rád. Potkáváš tam kamarády z dětství.
Pavel Železný: Jednou jsem koukal na kus zápasu z pavlače u Igora. Z některých domů je na hřiště vidět.
David Matásek: Některé domy to tak mají. Když Žižkov hraje a otevřeš okno, slyšíš kotel a tribunu naproti. Dělá se to tak, že druhá strana odpovídá na pokřik. Kotel volá, balkony odpovídají. Na jednom balkoně stáli dva chlapi se šálami a slabounce odpovídali: „Viktorka Žižkov, Viktorka Žižkov.“ Skvělé. Uprostřed města je fotbalový stadion, který, dá se říct, neodpovídá regulím. Není tam ani místo na vhazování autů.
Natočilo se tam toho tolik, že jsem k tomu stadionu dostal mnohem kladnější vztah.
Pavel Železný: Dal bych ti otázku od minulého hosta, ale žádný nebyl. Tuhle věc jsem vykradl… Tedy inspiroval jsem se jinde. Slovo „vykradl“ vystřihneme. I když ho tam střihačka stejně nechá, protože lidi si řeknou, že je to vtipné.
Host položí otázku tomu, kdo přijde příště, ale neví, kdo to bude. Ty ji jen napíšeš a já ji příště položím dalšímu hostovi: „David Matásek se vás ptá.“ Ten člověk odpoví a zase dá otázku dalšímu. To mi přijde dobré.
Rád jsem tě konečně viděl a bavil se s tebou o něčem normálním a příjemném.
David Matásek: A nebavili jsme se u toho o divadle, o herectví ani o podnikání v Pracovně.
Pavel Železný: To je skvělé. Byl to ale blbý nápad, koupit Pracovnu před covidem. Ale jsme tady, takže dobrý. A ty jsi vlastně strůjcem toho, že tu jsme, protože se nám to tehdy povedlo.
David Matásek: Jsem na to náležitě pyšný, protože to tu mám moc rád. Doporučil bych ti jednoho hosta, ale jsi to ty.
Pavel Železný: Aha. Už jsem viděl pár podcastů, kde se člověk trikově zduplikuje a povídá si sám se sebou. Napadlo mě, že by to byl zajímavý koncept.
David Matásek: Takový selfish podcast.
Pavel Železný: Ne o mně. Myslím tak, že by si sem kdokoli mohl přijít udělat rozhovor sám se sebou.
David Matásek: Zeptat se sám sebe a uložit si to do archivu. Třeba to ani nemusíš nikomu dávat.
Pavel Železný: Lidé přestali mluvit sami se sebou a víc koukají do mobilů. Přitom mluvit sám se sebou je docela důležitá věc. Být k sobě upřímný.
David Matásek: Není to lehké natočit. Kamarád to jednou dělal na Silvestra.
Pavel Železný: Myslíš technicky?
David Matásek: Technicky i mentálně. Vymyslet si otázky, přečíst si je a pak dělat, že se posloucháš. Nevíš, jak dlouho se máš poslouchat.
Pavel Železný: A být fakt upřímný. Co dělám blbě? Co bych na sobě chtěl změnit? Chrápeš? Děláš s tím něco? Neštveš lidi? Věnuješ se dost rodině? Jsi dost doma? Být na sebe ostrý a útočný. Podle mě to může být skvělá hra. Být sám sobě Danielou Drtinovou, být sám na sebe ostrý a v opozici.
Díky moc, že jste dokoukali první díl podcastu Žižkást. Doufám, že s ním vydržíme dlouho. Chceme ho dělat pravidelně, ideálně každý týden, což je docela náročné, takže aspoň jednou za dva týdny. Děkuju Davidu Matáskovi, že přišel.
David Matásek: A já děkuju, že jsem se stal prvním v takové hezké tradici.
Pavel Železný: Říkat po prvním dílu, že je to tradice, je zavazující.
David Matásek: Ale bude to tradiční.
Pavel Železný: Bude to tradiční. Příště budeme mít určitě dalšího skvělého hosta, tuším, že někoho z radnice. Uvidíme, kdo přijde. Nemá to být žádný konfrontační podcast. Pokud byste si to ale přáli, zkusíme to. Děkuju moc.
