ŽIŽKÁST
← Všechny epizody
Epizoda 025. srpna 202659 min

S Pavlem Dobešem

radnice, město, plány, historie a postřehy místostarosty Prahy 3

Každé město a městská část potřebuje samozřejmě své zastupitele a tak jsme museli pozvat hosta, který svůj pracovní život za poslední roky věnoval právě městu Praha 3.

Pavel Dobeš
Host

Pavel Dobeš

Místostarosta Prahy 3 pro územní rozvoj, sport a podnikání, bývalý ministr dopravy.

Patří k nejzkušenějším tvářím žižkovské komunální politiky. Ministrem dopravy byl v letech 2011 až 2012, zastupitelem Prahy 3 je od roku 2018 a místostarostou od roku 2021, dnes za hnutí STAN. Vystudoval evropská studia na FSV UK, mimo politiku několik let působil v kosmonautice — vedl firmy podílející se na raketových a družicových systémech pro Evropskou vesmírnou agenturu. Jeho hlavním tématem na Žižkově je např. revitalizace Nákladového nádraží Žižkov

Přepis rozhovoru

Ve druhém dílu Žižkástu přivítal Pavel Železný v Pracovně ve Vlkově ulici místostarostu Prahy 3 Pavla Dobeše, který vyrůstal na Jarově. Mluví o Svobodné republice Žižkov a hrdosti jejích obyvatel, o tom, jak se Žižkov za dvacet let proměnil v rozšířené centrum, i o lavičce, která nikdy nevyhoví všem. Hlavním tématem je nákladové nádraží a nová čtvrť pro zhruba dvacet tisíc lidí. Dojde i na Žižkovskou věž, zažloutlý Dům odborových svazů, psí hromádky na chodnících a místní figurky, které by stálo za to pozvat.

O čem se v díle mluví

  1. Svobodná republika Žižkov a hrdost Žižkováků
  2. Sprejeři, tagy a antigraffiti program
  3. Proč se radnice nezavděčí všem aneb příběh lavičky
  4. Jak se Žižkov za dvacet let stal rozšířeným centrem
  5. Zklidněná Hartigova a proměna Tachovského náměstí
  6. Oblíbené trasy místostarosty a záhada názvu Balkán
  7. Bezpečnost, lidé bez domova a okolí hlavního nádraží
  8. Nákladové nádraží, Parková čtvrť a dvacet tisíc nových obyvatel
  9. Nová architektura, Slunečnice a proč zežloutl Dům odborových svazů
  10. Žižkovská věž, masopust, místní figurky a psí hromádky

Pavel Železný: Vítám vás u dalšího, doufám že druhého dílu Žižkástu. Začali jsme ho natáčet na Žižkově, o Žižkově a pro Žižkov, a tak trochu i pro nás, protože tady s vámi žijeme už přes sedm let. V Pracovně, ve studiích, v prostorách a v kavárně, kde jste nás možná už někdy viděli. Už jsem to říkal minule: řekli jsme si, že bychom pro Žižkov chtěli něco dělat a skrz podcast ukázat, co tady umíme.

Nenapadlo mě nic lepšího než zavolat na radnici a zeptat se, jestli by někdo z radnice nechtěl přijít mluvit o Praze 3 a o Žižkově. Někdo, kdo o tom ví rozhodně víc než já. Minulým hostem byl takový neznámý, jak se jmenuje… David Matásek, který nám to zlehka odšpuntoval, Žižkovák každým coulem. A dnes tady vítám Pavla Dobeše.

Pavel Dobeš: Dobrý den.

Pavel Železný: Který je místostarostou Prahy 3 v současném uskupení.

Pavel Dobeš: Je to tak.

Pavel Železný: My tomu sice říkáme Žižkást, ale pokud se dostaneme mimo Žižkov, třeba obecně na Prahu 3, nezlobte se. S Davidem jsme zabrousili až na Jiřího z Poděbrad. Říkal, že Jiřák jsme si zabrali, protože jsme husiti, a že je to v pohodě.

Snažíme se tady zachytit atmosféru a ducha Žižkova, mluvit o jeho historii. Díky tomu, co děláte, se ale nejspíš budeme bavit i o tom, kam Žižkov směřuje, o jeho budoucnosti. Tak to vykopnu takhle: když se řekne Žižkov, co je taková první myšlenka, která vás napadne? A co vám na to říkají lidé?

Pavel Dobeš: Na začátek je asi dobré říct, že Praha 3 není jenom Žižkov. Je to Žižkov, Jarov a Vinohrady. Takový mix, historicky dost zvláštní: roztržení historických Královských Vinohradů a přidělení oblasti Jarova, která dnes už tak nová není, ale historicky byla.

Když se ale řekne Žižkov, myslím, že si spousta lidí vybaví kopcovité území, Vítkov, Jana Žižku, Žižkovskou věž. Troufám si tvrdit, že si vybaví i spoustu kaváren, hospůdek a restaurací, míst, kde lidé tráví hodně volného času a večerů. A nejsou to jen lidé z Prahy 3. Kvůli tomuhle večernímu životu sem chodí a tráví tu čas i velká část lidí odjinud. To jsou podle mě hodně specifické věci, které jsou s Prahou 3 a se Žižkovem spojené.

A co se vybaví mně? Jednoznačně Svobodná republika Žižkov. Je to pro mě hrozně důležité, protože se tu lidé s něčím identifikují. Pojem Svobodná republika nás trochu odděluje, nebo spíš odlišuje od jiných městských částí. Jsem moc rád, že to tak je, a pevně doufám, že se s tím řada občanů Prahy 3 a Žižkova dokáže ztotožnit a je hrdá na to, že často neřekne, že je z Prahy, ale že je ze Žižkova.

Pavel Železný: Je tam tedy velká hrdost?

Pavel Dobeš: Pevně doufám, že ano. Určitě je. V průběhu času se to měnilo, všichni známe to rčení „Žižkov a Libeň zdaleka se vyhni". To se ale podle mě za posledních dvacet, třicet let významně mění.

Pavel Železný: To potvrdil i David Matásek. Projít kdysi Rokycanovou a nedostat facku bylo dost těžké. Teď už je to jinde.

Pavel Dobeš: Je to tak, vyvíjí se to. Ta specifická část Žižkova, i Dolní Žižkov, se hodně obměňuje. Je to dané tím, že tu máme trochu jinou skladbu obyvatel, a radnice klade velký důraz na obnovu veřejného prostoru, ať jsou to náměstí, náměstíčka, uliční prostor nebo parky. Doufám, že se nám tu situaci daří průběžně měnit.

Je to vidět i na tom, že si to uvědomují lidé, kteří jsou třeba vlastníky domů. V řadě případů se sami chytnou za nos, mění fasády a opravují domy. Historický starý Žižkov se tak postupně posouvá do 21. století a je to na něm vidět.

Pavel Železný: Mám pocit, že je na ústupu jedna věc, a zajímá mě, jestli to vnímáte i vy, protože to určitě sledujete: úprava fasád lidmi, kteří nosí spreje po kapsách.

Pavel Dobeš: To je nešvar, který se neděje jen na Žižkově, ale v jakékoli metropoli. Praha v tom není nijak výjimečná. Mrzí mě to, protože tenhle styl zábavy nepovažuju za něco, co by se mělo chválit. Nevypadá to dobře a poškozuje to nejen fasádu, ale celý pohled na město. Mimochodem to taky stojí dost peněz, pořád dokola to čistit. A popravdě, s uměním to za mě nemá moc společného.

Pokud bychom se bavili o plochách, které jsou tomu přímo určené, nebo o volných plochách, které by šly využít pro umělecká díla, murály a oživení prostředí, tak ano, pojďme se o tom bavit.

Pavel Železný: To jsou ty legitimní, domluvené plochy.

Pavel Dobeš: To je trochu jiná situace. Ale psaní po zdech prostě rád nemám.

Pavel Železný: Myslím, že to nemá rád nikdo, kdo má nějakou zeď nebo majetek. Ať by vám nasprejovali auto nebo psa, je to jedno, sprejují vám na něco, co je vaše.

Mám tady ve Vlkově ulici zvláštní zkušenost. Vedle nás byla strašně dlouho taková bylinná porodna a ten dům je celý posprejovaný. My jsme tady, já Pracovnu vedu sedmým rokem, a za těch sedm let na ní nebyl prakticky žádný tag. Když se tam teď nedávno jeden objevil, říkal jsem, že ho musíme hned zamalovat. Protože jakmile je dům čistý, tak to lidé vidí. Dva domy vedle sebe, na jeden skoro nikdo nic nenasprejuje a na druhý ano.

Mám pocit, že když se dům hezky opraví, a tady v ulicích je takových hodně, spreje na něm nebývají. Jako by si získal nějakou úctu: starám se o dům, tak mi na něj nikdo nemaluje. Samozřejmě když se někdo opije nebo ovlivní jakoukoli látkou a najde sprej v kapse, posprejuje cokoli. To se asi stane. Ale vím, že tady existuje i něco pojízdného, co to odstraňuje.

Pavel Dobeš: Ano, antigraffiti program. Je jak pro objekty ve správě městské části, tak pro domy v rukou soukromníků nebo SVJ. Ale jak říkám, je to trvale se obnovující proces. To, že to umyjete, neznamená, že se to tam za měsíc nebo za dva neobjeví znovu. Někde opravdu funguje to, co říkáte, že fasáda nějakou dobu žádný tag ani počmárání nemá. Pravda ale je, že se to objevuje i na nově opravených domech. Asi největší neštěstí je, když je dům pár měsíců nebo pár let nový a objeví se to na něm. To je škoda.

Pavel Železný: Jsme sice v takovém lehčím rozhovoru, ale vy jste samozřejmě v politice. Nedávno mi někdo říkal, že je to na radnici hrozné, tohle a tamto. Vždycky se ale s lidmi shodnu, že je to hrozně nevděčné povolání. Když jsem dítě, rodič, podnikatel nebo zaměstnanec, když mám auto nebo nemám, když mám nějaké omezení, mám pokaždé jiné potřeby. Zavděčit se osmdesáti tisícům občanů, z nichž je na Žižkově, jak jste mi minule říkal, asi třetina cizinců, je vlastně nemožné, nesplnitelné.

Snažíte se vyhovět všem? V čem vidíte to nejtěžší na tom, jak město, neřekl bych řídit, ale směrovat?

Pavel Dobeš: Na začátek bych řekl, že vybrat si roli politika nebo reprezentanta na komunální úrovni musí vycházet z toho člověka. Musí to chtít a musí to mít rád. To, co říkáte, podepisuju. Nejde jen o to, že se nemůžete zavděčit všem. Nezavděčíte se v průběhu času dokonce ani jednomu člověku ve všech jeho potřebách, které během života má.

Každý se dívá na věci ze svého domu, z náměstí, kde nejčastěji bývá. A ty potřeby se mu v čase mění. Chce, aby v parku bylo hezké zelené prostředí. Někdo tam ale chce zaparkovat, někdo venčit psa, někdo si hrát s dětmi a starší obyvatelé si chtějí jen sednout na lavičku a číst knížku. A dostáváme se do střetu: když tam lavička je, aby si na ni někdo mohl sednout a číst, spousta lidí nám určitě zavolá, proč tam ta lavička je, když ji zneužívá někdo, kdo na ní leží, spí nebo popíjí alkohol. Ať uděláte cokoli.

Pavel Železný: Lavička je problém.

Pavel Dobeš: Může se to obrátit proti vám. Je to nekončící příběh, ve kterém vysvětlujete, proč se věci dějí, proč je to tak připravené. A zároveň je potřeba dívat se na situaci s trochu širším rozhledem, protože na jednom území nemůžete mít všechno. Nemůžete tam mít kulturu, sport, v uvozovkách zeleň, klid a ještě klidnou dopravu pro auta. Někde je potřeba říct: tady bude tohle a tady něco jiného. A člověk si taky musí svoji aktivitu najít a dojít si za ní, protože všechno na jednom místě mít nemůžete. S tím do toho člověk musí jít.

Pavel Železný: Chce to určitě náturu a taky chtít něco změnit. Jít tam s tím, že nic měnit nebudu a budu jen převádět papíry zleva doprava, asi nechcete.

Nevím, jak dlouho jste na Žižkově. Ptal jsem se sice na spoustu věcí umělé inteligence, ale úplně vždycky jí nevěřím. Jak vnímáte změnu Žižkova za posledních dvacet let, v tomhle tisíciletí? Od pavlačí a doby, kdy se z těch vzdálenějších částí Žižkova říkalo „jedu do Prahy", protože se tu lidé opravdu necítili, že jsou v Praze, až po dnešek, kdy tu jezdí hustá doprava a máme tu skoro čtyřproudé silnice. Jak se Žižkov za dvacet let změnil?

Pavel Dobeš: Začal bych tou poslední částí. Když jsem na začátku zmiňoval, odkud člověk z Prahy 3 je: já jsem primárně z Jarova, z oblasti Bukové, Habrové a Pod Lipami, což je okrajová část Prahy 3. Tady jsem chodil do mateřské školy, do základky, prožil jsem tu střední i vysokou školu a pak i profesní část života. A Žižkov se za tu dobu významně změnil.

Dokonce si myslím, že dnešní Žižkov je rozšířené centrum. Odsud to máme do centra pohodlně a poměrně rychle. Když člověk nasedne na devítku, je za nějakých patnáct, osmnáct minut na Václavském náměstí. Takže pokud člověk použije veřejnou dopravu, je obslužnost velmi rychlá. A ta část Žižkova, která může využít metro, ať je to Želivského, Jiřího z Poděbrad nebo Flora, to má ještě rychlejší.

A k tomu, co jste říkal o silnicích: pamatuju si dobu, kdy dnešní Hartigova, dříve Koněvova ulice, byla opravdu čtyřpruhová, dva plus dva. Dnes je to zúžená komunikace městského typu, významně humanizovaná.

Pavel Železný: A zácpa je tam podle mě pořád stejná, ne horší.

Pavel Dobeš: Tady vám budu trochu oponovat. Kdyby tam byly dva plus dva pruhy, bylo by tam aut ještě víc a kongesce na světelné signalizaci by byla stejná. Představa, že zkapacitníte silnici a doprava se tím zlepší, bohužel většinou platí přesně naopak. Spíš jde o to silnici zklidnit. A jde také o bezpečnost, protože jsou to místa, kde lidé přecházejí a potřebují se dostat na tramvajovou nebo autobusovou zastávku.

Pavel Železný: Na tunelu je nápis „Neboj, na Žižkov". Takže chápu.

Pavel Dobeš: Historicky tomu rozumím, ta část Žižkova nebyla úplně jednoduchá. Ale když se dnes podíváte na Tachovské náměstí a srovnáte to s tím, jak to tam vypadalo ani ne před čtyřmi, pěti lety, troufám si tvrdit, že je to významný posun dopředu. Je tam podle mě skvělá cyklostezka, která vede po bývalé železniční trati. Je tam vinohrad, který otevírá cestu na Vítkov, portál Žižkovského tunelu, nové náměstí a nahoře je opravená první část Vítkova.

Pavel Železný: Kam na Žižkově rád chodí Pavel Dobeš, třeba s rodinou? A kam naopak rád nechodí?

Pavel Dobeš: Musím říct, že teď bydlím na Havlíčkově náměstí. Ne přímo na radnici, ale kousek od ní, takže to mám opravdu v papučích.

Pavel Železný: Byl jste chytrý, nebo líný, nevím, ale já to mám stejně.

Pavel Dobeš: Zároveň ale musím zmínit ta malebná menší náměstíčka: Kostnické náměstí, Tachovské náměstí a určitě náměstí Jiřího z Poděbrad.

Pavel Železný: To je samozřejmě Žižkov.

Pavel Dobeš: Vítkov je sám o sobě velmi zajímavé místo, i když na něj musíte vylézt do kopce. Myslím ale, že jsou tu pořád místa, která jsou neutěšená a nezaslouží si to. Musíme s nimi ještě pracovat. Třeba oblast Balkánu, to je ta horní, severní část Žižkova.

Pavel Železný: Balkán a neutěšenost, to je skvělé spojení.

Pavel Dobeš: Ten název tomu trochu napovídá.

Pavel Železný: Proč vznikl název Balkán? Vedli jsme o tom diskusi s Davidem.

Pavel Dobeš: Přiznám se, že nevím.

Pavel Železný: Prý tam byli Balkánci se zelenými prsty, pěstovali pro Prahu zeleninu a byly tam zahrady.

Pavel Dobeš: Zahrádkářské kolonie tam víceméně jsou dodnes.

Pavel Železný: Že je to odtud, že tam Balkánci pěstovali.

Pavel Dobeš: Je to možné, nevím.

Pavel Železný: My to zjistíme.

Pavel Dobeš: A zároveň jsou tady místa, která mají podle mě před sebou ještě velký rozvoj, a k tomu se možná dostaneme. Třeba otázka nákladového nádraží a vůbec míst, která dodnes mají co nabídnout, nebo naopak něco ztratila a musí najít svoji novou funkci. To je ještě před nimi.

Pavel Železný: Máte nějakou osobní mapu, trasy, kudy rád chodíte? Já to občas dělám omylem, ale rád: mám cestu z bodu A do bodu B, ale zvolím ji přes C, D a E, jdu schválně jinudy a dívám se, co tam je. Děláte to někdy?

Pavel Dobeš: Přiznám se, že nevím, jestli je to workoholismus, nebo něco, co člověk vnímá podvědomě, ale po Praze 3 chodím velmi často pěšky a vybírám si často delší a klikatější cesty. Chci se podívat na celou řadu míst, která buď máme v myšlenkách budoucího rozvoje, nebo se tam zrovna něco děje, nebo už se tam něco udělalo a chci vidět, jak to tam vypadá.

Z Dolního Žižkova velmi často chodím Jeseniovou nahoru směrem k Biskupcově a na Ohradu. Moje oblíbené místo je určitě cyklostezka pod Vítkovem. A rád chodím Seifertovou dolů k Viktorce, ke stadionu.

Pavel Železný: Chodíte na fotbal?

Pavel Dobeš: Chodím, aspoň se o to čas od času snažím.

Pavel Železný: Slyšel jsem, že Jihlava jako lídr tabulky utrpěla se Žižkovem ztrátu. Já jsem z Jihlavy, ale vůbec mi to nevadí, nejsem fanoušek jihlavského fotbalu. Takže když se Pavel Dobeš toulá Žižkovem, neztratil se. Jde tam schválně. Pozdravte ho, dívá se, jak to tam zlepšit. Je to tak?

Pavel Dobeš: Je to tak.

Pavel Železný: To je skvělé. A jak to máte s rodinou? Dřív tu bylo určitě nebezpečněji. Když se člověk dívá na staré detektivky a policejní seriály, Žižkov a pražská galerka asi nebyly prostředí, kde by děti mohly vyrůstat v klidu a bez překvapení. Máte dnes pocit bezpečí? Asi to bude chtít politickou odpověď, protože říct „ne" je blbé, ale zkuste to.

Pavel Dobeš: Když to srovnáme s Dolním Žižkovem před třiceti lety, troufám si tvrdit, že jsme dnes v úplně jiné a významně lepší situaci. To určitě. Na druhou stranu je bezpečnost podobná jako čistota města nebo jeho rozvoj. Je to nekončící příběh, který je potřeba pořád řešit a kultivovat.

Dnes je to podle mě spojené zaprvé s dopravními prostředky, hlavně s tramvajemi. Problematická místa vnímáme i s ohledem na hlavní nádraží nebo park Radost, kde se objevují komunity lidí bez domova. Jsou to často lidé, kteří mají volně pobíhající psy nebo pijí alkohol a ne vždycky se o sebe úplně starají. Podobnou situaci trochu vyvolalo i nákladové nádraží, které posledních dvacet let sloužilo jako místo, kde řada lidí hledala útočiště nebo ubytování. Byly tam i ubytovny, dnes už je jich celá řada zrušená.

To jsou věci, které v určitém množství generují situace, které se lidem nelíbí. Myslím, že i v tom se Praha 3 bude měnit, ve veřejné dopravě i na veřejných prostranstvích, a troufám si tvrdit, že k lepšímu. Neznamená to ale, že jsme situaci vyřešili. Spíš se ti lidé budou stěhovat někam jinam nebo dál. Z pohledu starousedlíka ale bude výsledek předpokládám lepší.

Pavel Železný: Zmínil jste nákladové nádraží Žižkov. To je samozřejmě dominantní téma. Nevím, jak dlouho už se tam cokoli připravuje. Diskuse je tak dlouhá, že lidé podle mě už zapomněli, jak je dlouhá. Teď je ale rozhodnuto. Co se děje? Je to dané na papíře a někde už startují bagry?

Pavel Dobeš: Je to tak. Diskuse byla opravdu dlouhá, někdy od roku 2008, takže ten proces běží sedmnáct, skoro dvacet let. Hledání dokonalosti je velmi složité, protože se v průběhu času mění vstupní parametry, a není jednoduché udělat dohodu se všemi. Měli jsme poměrně zásadní problém v tom, že je tam sestava různých vlastníků s různými zájmy.

Ve spolupráci s hlavním městem jsme se rozhodli jít na to shora. Řekli jsme si, že uděláme velký generel, plán, který bude zjednodušeně řečeno dohodou v území. Bez ohledu na to, komu tam co patří, do území vstoupíme s tím, že tady chceme veřejnou dopravu, tady školu, tady školky, a to v množství, které vychází z předpokládaného počtu nových obyvatel. Každý vlastník tak musel strpět nějaké podmínky, abychom naplnili veřejnou vybavenost potřebnou pro životaschopnost území. Následovala poměrně dlouhá debata, aby to všichni strávili, pochopili, co se po nich chce, a že je to i pro ně správná cesta, protože když ji přijmou, bude se území rozvíjet jako celek.

Teď jsme v situaci, kdy proběhly ty základní velké kroky, tedy změny územního plánu. A bagry? Ano, ty už na řadu míst najely. Někde už probíhá konkrétní výstavba, jeden blok je hotový a víceméně ve stavu kolaudace. V nových územích teď probíhají demolice a začíná výstavba jednotlivých částí.

Chtěl bych zdůraznit, že když se nákladové nádraží ve třicátých letech stavělo, bylo na okraji Prahy. Možná jste to zmiňoval, to bylo to „jedu do Prahy". Ale nákladové nádraží a Praha 3 dnes nejsou na žádném okraji. Jsme opravdu v rozšířeném centru a takový typ území v takovém městě a na takovém místě už dnes nedává smysl.

Pavel Železný: To mi povídejte, já jsem z Jihlavy a tam je Kronospan, který dělá dřevotřísky. Vždycky tam bylo cítit lepidlo, opravdu na deset kilometrů, protože to někdo „hrozně dobře" postavil ve městě. To tedy byla chyba. Kolik má dnes Žižkov, nebo Praha 3, lidí? Osmdesát tisíc?

Pavel Dobeš: Dvaaosmdesát.

Pavel Železný: Kolik lidí tu bude za deset let, až se tohle všechno dostaví? To bude trvat pět, deset let. Jaké jsou odhady?

Pavel Dobeš: Průběžným procesem schvalování změn jsme dosáhli přirozené etapizace rozvoje území. Dnes je asi nejviditelnější takzvaná Parková čtvrť. To, co lidé vidí a mají zažité, je zbourání bývalé budovy telekomunikací, takzvaného Mordoru. Ten už tam dnes není, je tam díra v zemi.

Pavel Železný: Já už si ani nevzpomenu, jak to vypadalo.

Pavel Dobeš: Troufám si tvrdit, že celá výstavba může trvat deset, patnáct let. Má to i své výhody, protože město i městská část stihnou dostavět všechny potřebné části veřejné vybavenosti, ať je to budoucí nová tramvajová linka, parky, školy, školky a věci s tím spojené. Přesně říct, o kolik se počet obyvatel navýší, nejde. Přibližně si myslím, že to bude mezi sedmnácti a dvaceti tisíci. Záleží samozřejmě na tom, že se nám dlouhodobě snižuje počet lidí bydlících v jednom bytě. To je důležité. Atomizace rodiny v Praze opravdu probíhá.

Pavel Železný: Je to něco, co se děje na Praze 3, na Žižkově, nebo všude?

Pavel Dobeš: Děje se to všude.

Pavel Železný: Není to tedy tak, že by se lidé na Praze 3 nechtěli rozmnožovat?

Pavel Dobeš: Ne, ne, není to tak.

Pavel Železný: Dobře, to je v pohodě.

Pavel Dobeš: V tomhle ohledu tedy k určitému navýšení dojde. Na druhou stranu bych chtěl zdůraznit, že určitá míra hustoty, tedy počtu obyvatel na hektar, zajišťuje určitou kvalitu života. Když někde žije dostatečné množství lidí, má to dopad na služby, které to místo nabízí. Zvyšuje se kvalita restaurací, hospůdek, center kultury a tak dále, prostě proto, že je ten počet lidí uživí.

Je hezké přijít na nějaké pěkné místo, třeba sem do Pracovny, a říct si: „Tady se mi to líbí, je to tu moc příjemné." Ale za tím je vždycky podnikatel, který se o to musí starat, platit nájem, platit lidi a nabízet služby. Pokud nemá dostatek klientely, zákazníků a hostů, dlouho to nevydrží. To je ta druhá, světlejší stránka.

Pavel Železný: Takže ty nové byty stavíte kvůli nám.

Pavel Dobeš: Stavíme je kvůli celé řadě služeb, které tu kolem jsou. A druhou věc řeknu možná obráceně: každá část města musí něco strpět. Zkusím to vysvětlit, situace je v podstatě jednoduchá.

Buď se z města stane skanzen, přestane se rozvíjet, uděláme z něj takový Český Krumlov a řekneme: „Je to jedna velká památková zóna a nechceme, aby se tu cokoli měnilo." Háček je v tom, že lidé se do metropole pořád chtějí stěhovat. A to není rozhodnutí politiků, moje ani nikoho z hlavního města. Lidé sem jezdí za prací, kulturou, vzděláním a spoustou služeb, které město nabízí, a chtějí bydlet ve městě. Děje se to dlouhodobě a nejen v Praze, je to celoevropský a celosvětový jev. Kdyby bylo město skanzenem, stane se neživotaschopným. Metr čtvereční bude stát tři, čtyři, pět set tisíc a město za chvíli umře, protože tu nebudou schopni žít lidé, kteří nabízejí služby, které potřebuje.

Druhá varianta je strčit hlavu do písku, říct, že nás nezajímá, co se tu děje, a město se začne živelně rozvíjet na okrajových městských částech nebo ve středních Čechách. To ho ale stejně dožene, protože lidé pak do města dojíždějí, není tam infrastruktura, chybějí základní a střední školy, dopravní obslužnost, ráno a odpoledne jsou kongesce.

A třetí varianta je, že si město řekne: „Máme brownfieldy, území, která už neplní svoji funkci, a nabídneme je pro rezidenční bydlení." Stejně jako lidé na okraji, kteří to taky nevidí rádi, budou muset strpět třeba vnitřní nebo vnější okruh nebo železniční spojení, které do Prahy legitimně musíme přivést, tak i centrum města má před sebou určitou míru zahuštění. Úplně na rovinu: nejde to tak, že někdo řekne „já to chci mít jako v Krkonoších, kde jsou krásné volné lesy a můžu se v nich procházet". To město nenabízí a nikdy nabízet nebude.

Pavel Železný: Výstavba je vždycky dílem architektů, kteří tvoří ráz místa. A je škoda, že na Žižkově podle mě není žádná nová dominanta, žádný dům, o kterém byste řekl: „Tak tohle je hustý." Karlín takové stavby teď má, jdete kolem a říkáte si: „Wow, to je zajímavé," nebo „to je socha od Davida Černého." My jsme se o to kdysi pokusili s miminy na věži. Super.

Mimochodem, byl jsem tam kdysi s turisty a oni je neviděli. Chovali se, jako by nevěděli, že tam mimina jsou. Jako když původní obyvatelé neviděli připlouvající lodě, protože lodě v jejich hlavě neexistovaly. Říkám: „Jsou tam mimina." A oni: „Kde jsou mimina?" Vůbec nedokázali rozpoznat, že ty černé flíčky jsou mimina.

Je v plánu, nebo je vůbec ambice, aby tu vznikly možná kontroverzní domy? Tančící dům v centru byl taky kontroverzní, a stojí tam třicet let. Za posledních deset, patnáct let jsem tady žádný „wow" dům neviděl, že by někdo řekl: „Nebudeme pořád ve starém duchu a skanzenu, uděláme něco odvážnějšího."

Pavel Dobeš: Můžu začít tím, co tu máme, a pak tím, co bychom tu mohli mít. Když vezmu ty hodně staré stavby, Plečnikův kostel Nejsvětějšího Srdce Páně nebo Všeobecný penzijní ústav, dříve Dům odborových svazů a dnes Dům Radost, což je historicky jeden z nejvyšších pražských mrakodrapů, až po Strojimport ze sedmdesátých a osmdesátých let u Želivského, to jsou určité solitérní stavby. Zároveň se z mého pohledu ne vždycky všechno povede, třeba hotel Don Giovanni. Ale to je otázka pohledu a vkusu.

Pavel Železný: Já mu říkám dortík.

Pavel Dobeš: Za mě jsou tu před námi budoucí úpravy. Zmiňoval jsem Dům Radost, který čeká rekonstrukce. Stejně tak bývalá telefonní ústředna ve Fibichově ulici. A v lokalitě bývalé budovy telekomunikací vznikne nová část čtvrti se Slunečnicí paní architektky Jiřičné. V oblasti nákladového nádraží bude mít část čtvrti na starosti nizozemské architektonické studio. Do budoucna bude velmi zajímavou možností i rekonstrukce historické budovy nákladového nádraží.

Takže potenciál tu je a na řadě projektů se už aktivně pracuje. Jak kvalitní ty věci budou, posoudí asi až historie, to je teď těžké předjímat. Ale minimálně potenciál pro nějaké landmarky tu vznikne.

Pavel Železný: Teď jste mi něco připomněl. Nevím, kdo mi to říkal, ale myslím, že je to pravda. Dům odborových svazů, který vznikl tuším za první republiky, byl prý původně mnohem bělejší a kachlíky se za druhé světové války natíraly na žlutější barvu kvůli náletům, aby tolik nesvítil. Je to tak?

Pavel Dobeš: Je to tak. Ten dům měl opravdu bílé kachlíky a za druhé světové války se natíraly dehtem, aby nesvítily a nebyly návodným cílem pro bombardování Prahy. Dům byl tak velký, že svítil a byl určitým terčem, takže se opravdu natíral.

Pavel Železný: Úplně si představuju, jak ten barák někdo natírá.

Pavel Dobeš: A když se potom barva sundávala, dehet se tam tak zažral, že vznikla ta žlutá. Bílé kachlíky tedy opravdu zežloutly tím, jak za druhé světové války nasály barvu. Máte pravdu.

Pavel Železný: Takových domů moc není. Má snad největší podlahovou plochu, je to fascinující. A ještě se jmenuje Radost, což mi připomíná ten park, který jste zmínil, kde mají lidé určitě radost ze života, i když někteří menší.

Co se stane s tou budovou vedle, omlácenou a zakrytou OSB deskami? To měl být nějaký památník, něco historického?

Pavel Dobeš: Ta budova měla mimochodem celou řadu funkcí. Před mnoha lety tam bylo ministerstvo informatiky, potom Ústav pro studium totalitních režimů, takzvaný ÚSTR. Rekonstrukce, kterou kolegové z ÚSTRu chystali, se úplně nevyvedla, jednak kvůli množství azbestu, které tam následně našli, jednak kvůli projektu, který zjednodušeně řečeno trochu zpackali.

Dnes má budova, respektive to, co z ní zbylo, nového vlastníka. Ten plánuje víceméně celou tu část odstranit a postavit tam nový rezidenční dům. Měl jsem možnost už vidět návrh. Ještě vám ho nemůžu představit, ale je od velmi renomovaného českého architekta.

Pavel Železný: Je hodně žlutý a kulatý.

Pavel Dobeš: Myslím, že může být velmi zajímavý a přinést nový rozměr jak do uličního prostoru Siwiecovy ulice, tak na stranu k současnému stadionu. Minimálně určitě mnohem lepší než ten stávající.

Pavel Železný: Nová tribuna žižkovského stadionu.

Pavel Dobeš: Například.

Pavel Železný: Máte rád Žižkovskou věž?

Pavel Dobeš: Mám, protože má minimálně pro Žižkováky několik základních výhod. Je vidět skoro z celé Prahy, takže si podle ní člověk dokáže určit, kde je doma. Ať se dívá z Pražského hradu nebo z Pankráce, věž je vidět opravdu zdaleka. Nechci říkat, že se stala symbolem, to by bylo možná trochu přitažené za vlasy, ale je to objekt, který si lidé s městskou částí jednoznačně spojují. Myslím, že převážná většina lidí se s ní už sžila a máme ji tak trochu rádi.

Pavel Železný: V nějakém žebříčku je to prý druhá nejošklivější věž na světě. To ale neznamená, že ji nemůžeme mít rádi. Mně přijde úplně krásná. Fascinuje mě, že ji někdo v té době postavil takhle a neudělal, blbě řečeno, jen sloup.

Pavel Dobeš: Jedna věc je, jak vypadá, druhá, jaký je z ní výhled. A ten je opravdu neuvěřitelně zajímavý. Spousta lidí tam nakonec jde podívat se na Prahu. Věž nabízí zajímavý výhled nejen na sebe, ale i ze sebe, a je to moc hezké.

Pavel Železný: A jak jsou na tom sousedé? Já jsem tu pár let žil a teď tu podnikám, takže tu trávím většinu času. Máte pocit, že se tu k sobě lidé chovají jinak než v jiných částech města?

Pavel Dobeš: Popravdě si myslím, že Žižkov není o tolik jiný než většina velkého města. Dochází k poměrně velké atomizaci. Lidé se v domě možná potkají, poznají se, pozdraví, ale takovou míru komunitního života, jaká je v menších městech nebo na vesnicích, tu nemáme a asi nikdy mít nebudeme.

Pavel Železný: Zajímalo by mě, jestli se starostové a místostarostové někdy sejdou u piva a říkají si: „Ti moji lidé na sedmičce nebo na desítce, to je hrozné, vždyť ani nepřijdou." A vy řeknete: „U nás v republice Žižkov je to dobré."

Pavel Dobeš: Když se podívám na účast na vinobraní, masopustu, pivobraní nebo třeba na Žižkovských mezidvorcích, myslím, že akcí, kterých se lidé účastní, je poměrně hodně. Třeba poslední ročník masopustu byl neuvěřitelně skvělý zážitek. Obrovská spousta lidí, možná i proto, že bylo hezké počasí, ale člověk z toho měl velkou radost. Potkal tam spoustu lidí, které možná osobně nezná, ale poznává je, ví, že je potkává na ulici. Je tam určitá míra komunitní sounáležitosti. Neznamená to, že se sejdou a poklábosí, ale poznají se a pozdraví se v hospodě, v restauraci nebo na chodníku.

S kolegy se takhle taky potkáváme. A vracím se k úplnému začátku: ta sounáležitost a hrdost, že je člověk ze Svobodné republiky Žižkov, nás trochu odděluje a identifikuje. Jsme rádi, že jsme ze Žižkova, a ne z Prahy.

Pavel Železný: David Matásek říkal, že má pocit, že si tu lidé snáz tykají, že mají k sobě blíž, možná právě díky té sounáležitosti. A jsou tu i lidé, které člověk pořád potkává. Nechci říkat legendy, spíš takové figurky, o kterých nic nevíte, ale neustále je někde vídáte. Může to být někdo, kdo každý čtvrtek volá a stěžuje si na město, a vy ho znáte. Nebo pán, který chodí a rozdává Volá Londýn. Nebo někdo jiný, o kom víte, že existuje, znají ho všichni, nikomu nevadí, nic špatného nedělá, ale je to legenda. Napadá vás někdo takový z hlavy?

Pavel Dobeš: Z hlavy: když člověk zajde do Vystřeleného oka, potká Velíška. Ve Spirit Baru na Kostnickém náměstí potká kolegu Tišera. U Žižkovského divadla může potkat Zdeňka Svěráka, což tedy není úplně postavička, ale známá osoba.

Pavel Železný: Nějaká postavička to je.

Pavel Dobeš: Je tu řada velmi zajímavých lidí, o kterých spousta lidí neví, že tu bydlí, bydleli nebo bydlet budou. A spousta skvělých lidí tu ještě bydlet bude. Opravdu se tu najdou různí lokální umělci, sportovci, hudebníci. Řada z nás možná ani neví, co přesně dělají. Člověk možná zná jejich tvorbu a díla, ale ne vždycky je spojí s obličejem a se jménem.

Pavel Železný: Píšu si tady poznámky, koho pozvat, protože nechceme zvát jen místostarosty. Ale my se určitě ještě někdy uvidíme, až se něco stane. Třeba až se rozkope Seifertova ulice, do toho bych teď nezabrušoval. Bude to skvělá ulice. Dozvěděl jsem se taky, že budeme mít blíž tramvajovou zastávku, takže se těším, až ji posunou ke kostelu. Kromě kostelních zvonů tu bude člověk slyšet drnčet tramvaj.

Máme tu už tradičně otázku, kterou položil host, který tu byl před vámi, tedy David. On se ptá a další host odpovídá. Co tě na Žižkově nejvíc s… štve? Promiňte, David chtěl být myslím slušný. Co tě na Žižkově nejvíc štve?

Pavel Dobeš: Asi nejvíc mi vadí, že soužití s lidmi, kteří mají domácí pejsky, není vždycky jednoduché. Je tu po čtyřnohých miláčcích nepořádek, a když už je lidé mají, bylo by dobře, aby se o to trochu starali. Je škoda, že to trápí město, a majitele pejsků to nakonec vlastně netrápí. To mi asi vadí.

Pavel Železný: Takže neohleduplnost majitelů zvířecích mazlíčků.

Pavel Dobeš: A myslím, že obecně neohleduplnost vůči všem ostatním sousedům. Nemusí to být jen majitel čtyřnohého mazlíčka. Může to být kdokoli, kdo dělá kolem domu nepořádek, nestará se o něj nebo maluje po zdi. Chovat se k věcem s tím, že nejsou jen moje a že bych chtěl, aby je užívali i ostatní, to by bylo úplně ideální.

Pavel Železný: Je pravda, že když jdu po Vlkově ulici, kudy chodím nejčastěji, nebo po Bořivojově, případně dolů do tunelu, když procházím do té ošklivé čtvrti, kterou postihla hrozná povodeň a vůbec jí to nepomohlo, tedy do Karlína, často šlápnu nebo se těsně vyhnu hnědým smradlavým věcem. Je jich tu hodně a člověk je často ani nevnímá. Mám pocit, že čím víc kouká do mobilu, tím častěji do toho šlápne.

Třeba v Asii dbají na čistotu, město chce být čisté a lidé by si to nedovolili. Tak si říkám, co by měla být ta aktivita města, která neříká jen „tady máme pytlíky", ale která by v lidech probudila, že to chtějí sami. Protože nakonec je to o nás. Chceme mít čistý chodník, a když tam pejsek udělá, co potřebuje, prostě to seberu, protože je to můj pejsek.

Osobně mi hodně vadí jedna věc. Sedávám v jedné nejmenované kavárně, tenhle pořad zatím nikdo nesponzoruje, ani Praha 3, takže si tu můžeme říkat, co chceme, a podporovat, koho chceme, k tomu se ještě dostanu. A dívám se z okna, jak psi čůrají na auta, třeba na moje, a majitel jde úplně v pohodě dál. To mi hrozně vadí.

Pavel Dobeš: Jak říkám, není to jen o pejscích. Máme tady spoustu košů, tak je pojďme používat a hoďme věci do koše. Chovejme se k veřejnému prostoru, jako by to byla chodba nebo část obýváku, ve kterém bydlíme. Představa, že se to nějak uklidí samo, je velmi špatná. Neznamená to, že by město nemělo úklid zajišťovat. Potřebuje k tomu ale spolupráci lidí, a to je ta změna myšlení: když mám psa, nebo obecně cokoli, neházím věci na zem a nedělám nic, co veřejný prostor poškozuje nebo znečišťuje. Doma to taky nedělám.

Pavel Železný: Já bych to asi završil vizí. Co přejete Žižkovu? Může to být přání nebo vize, kam by měl Žižkov v příštích deseti letech směřovat, ať tu budete jen jako občan, nebo jako aktivní hráč na politické scéně.

Pavel Dobeš: Žižkovu a Praze 3 bych přál, aby to byla živá městská část. Místo, kde se dobře žije, kde lidé rádi vidí vyrůstat svoje děti a kde chtějí prožít svůj život. Myslím, že to dnes v řadě případů splňuje. Řada lidí tu opravdu prožila celý život nebo jeho velkou část. Není to místo, které by bylo jen centrem kanceláří nebo jen místem pro zahraniční expaty, i když části kolem Jiřáku na to částečně aspirují.

Takže aby se tu dobře žilo a aby na to místo byli lidé dostatečně hrdí. A zároveň by byla obrovská škoda ztratit to, co dnes na Žižkově máme rádi. Zmiňoval jste Vlkovu, Bořivojovu, Kubelíkovu, spoustu malých drobných obchůdků, restaurací, míst a služeb, které městská část nabízí. To by byla obrovská škoda ztratit.

Pavel Železný: Jak jsem říkal, zatím nemáme sponzory ani partnery. Možná nám už teď píšou, já to všechno vyberu. Koho byste zmínil, že tu dělá skvělou práci? Třeba v neziskovém sektoru, nějaká organizace, která dělá skvělou práci a není vidět, a my jí teď můžeme dát prostor.

Pavel Dobeš: Je tu řada lidí, kteří pracují se seniory, ať v pečovatelském domě nebo v domově pro seniory. Jsou tu lidé, kteří pracují v Naději nebo v adiktologickém centru. Nerad bych ten prostor vyplnil jedním jménem, protože na lidi v téhle oblasti se často zapomíná a hůř shánějí finance.

Ale v sociální oblasti je určitě pan Beran člověk, který tu udělal spoustu práce. A v kulturní obci jsou lidé, kteří nabízejí celou řadu služeb třeba pro děti z různých skupin. Je opravdu těžké někoho vypíchnout a nikoho neurazit.

Pavel Železný: Tohle bych vypíchl, znám to. Tak jo, já jsem taky moderátor na baterky, a to je Žižkov, ne?

Chtěl bych se rozloučit, poděkovat a pozvat vás na další díl, kde bude zase úplně jiný host a jiné příběhy o tom, jak se na Žižkově žije. Pokud budete chtít někoho poslat, ať jsou to lidé z neziskovek nebo ze ziskovek, tedy z firem, nebo máte pocit, že tady někoho chcete vidět a slyšet, klidně nám napište. My ho pozveme a on to třeba přijme. Děkuju Pavlu Dobešovi.

Pavel Dobeš: Moc děkuju vám i posluchačům. Pevně doufám, že se podcastu bude dařit a že tu bude celá plejáda ještě mnohem zajímavějších lidí, kteří pro Prahu 3 v různých oblastech pracovali, pracují nebo pracovat budou. A že se lid žižkovský zase dozví něco nového.

Pavel Železný: Je nějaké jméno, koho bychom si měli pozvat? Nemusí to být lidé, které někdo zná, ale někdo, kdo je opravdu významný. Když to řeknete, třeba nás ti lidé uslyší a řeknou si: „Ty jo, pan Dobeš řekl, že by mě měli pozvat, tak to musím přijít." Koho bychom měli pozvat?

Pavel Dobeš: Už jsem zmínil kolegu Velíška.

Pavel Železný: Kolega Velíšek.

Pavel Dobeš: Za mě Eugen Brikcius, myslím, že je to hodně zajímavá osobnost.

Pavel Železný: To jsem nestihl, ale napíšeme si to.

Pavel Dobeš: A pan Tišer, pokud přijde. Je známý hlavně svou sportovní aktivitou, je to boxer. Možná hodně svérázný typ, ale myslím, že může být velmi zajímavý, a to se na Žižkov hodí.