ŽIŽKÁST
← Všechny epizody
Epizoda 0326. srpna 202637 min

Se Zdeňkem Svěrákem

vzácnějšího hosta bychom v Pracovně asi nenašli, žižkást s osobností

Existuje snad větší a váženější osobnost (kromě prezidenta), kterou jde pozvat do podcastu, navíc svázaného se Žižkovem, nejen díky Járovi Cimrmanovi?

Podpořit paraple můžete na: https://www.paraple.cz/podporte-nas/

Zdeněk Svěrák
Host

Zdeněk Svěrák

Herec, scenárista, dramatik a mistr českého humoru.

Jedna z nejvýraznějších osobností české kultury. Spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana, autor desítek nezapomenutelných filmových scénářů a herec, jehož humor, laskavost a práce s češtinou oslovují už několik generací.

Stojí za filmy jako Vrchní, prchni!, Vesničko má středisková, Obecná škola nebo oscarový Kolja, které vytvořil se svým synem Janem Svěrákem. Je také autorem textů řady známých písní, často spojených s hudbou Jaroslava Uhlíře.

I po desetiletích na scéně zůstává symbolem inteligentního českého humoru, který dokáže být nenápadný, přesný a zároveň neobyčejně lidský.

Přepis rozhovoru

Třetí díl Žižkástu natočil Pavel Železný výjimečně v loftu Pracovny, protože hostem byl Zdeněk Svěrák. Na Žižkově se nenarodil ani tu nebydlel, ale se Žižkovským divadlem Járy Cimrmana sem chodí pracovat už pětatřicet let. Vypráví, proč se Žižkov málem jmenoval Rudolfov, jak se cimrmanovci dostali do Žižkovského divadla, o zastávce U Prdlavky, kterou sám hlásí, i o svatbě, kterou oddával v Parapleti. Dojde i na nové herce v cimrmanovských rolích a na Bořivojovu, ulici tří Jaroslavů.

O čem se v díle mluví

  1. Jak se Žižkov změnil od příchodu Divadla Járy Cimrmana
  2. Čepice od starosty a hospodské čárky ve znaku Prahy 3
  3. Proč se Žižkov málem jmenoval Rudolfov
  4. Jak se cimrmanovci dostali do Žižkovského divadla
  5. Věž jako raketa před startem a Neruda proti Petřínské rozhledně
  6. Zastávka U Prdlavky a filmy natočené na Žižkově
  7. Svatba v Parapleti a sbírka k devadesátinám
  8. Divadlo jako kryt před sítěmi a Cimrman v angličtině
  9. Noví herci v cimrmanovských rolích a co jevišti dalo učitelství
  10. Hospoda Na Mýtince a Bořivojova, ulice tří Jaroslavů

Pavel Železný: Dobrý den u třetího dílu podcastu Žižkást. Když jsme vymýšleli, co bychom mohli dělat pro Žižkov, řekli jsme si: kdo tady pro Žižkov něco dělá a kdo by tu měl být hostem? A jedno z prvních jmen byl Zdeněk Svěrák. A protože na záběru vidíte Zdeňka Svěráka, je Zdeněk Svěrák skutečně naším hostem. I když, a tím to možná uvedu, Zdeněk Svěrák se na Žižkově nenarodil a nevím, jestli tu někdy bydlel. Vítám vás, pane Svěráku.

Zdeněk Svěrák: Děkuji a hned odpovídám: nenarodil, nebydlel. Narodil jsem se na rozhraní Vršovic a Michle, tam se říká Na Bohdalci.

Pavel Železný: Je to tak, jezdím tam na STK.

Zdeněk Svěrák: No ano, tam to je.

Pavel Železný: Někde jste řekl, že Žižkov byl takový omšelý, když jste sem přišli. To bylo tuším v roce 1992, kdy se sem Divadlo Járy Cimrmana přestěhovalo. Mimochodem jsem si dohledal, že v roce 1922 skončil Žižkov jako samostatné město a připojil se k Praze. Takže divadlo sem přišlo přesně sedmdesát let potom. A příští rok to bude pětatřicet let, co tu divadlo je. Jak se Žižkov za tu dobu změnil?

Zdeněk Svěrák: Hodně. Dělají to především fasády domů. Nevím, proč se tehdy báli světlých odstínů. Dnes jdete ulicí, která kdysi byla šedivá až hnusná, a najednou jsou tam žlutavé domy. Světlo, to je podle mě hlavní změna. A domy jsou taky ošetřené, nově omítnuté. Lidem prostě záleží na tom, aby kolem sebe měli hezky.

Pavel Železný: A lidé? Změnili se?

Zdeněk Svěrák: To nemůžu posoudit, protože já tady jenom pracuju.

Pavel Železný: Já taky.

Zdeněk Svěrák: Takže nevím, jak se Žižkováci změnili. Ale občas mě někdo pozdraví, takže jsou slušní.

Pavel Železný: Jsou slušní. Dá se vůbec někam jít a být jen Zdeňkem Svěrákem, aniž by se na vás někdo díval nebo chtěl autogram?

Zdeněk Svěrák: Když si vezmu čepici…

Pavel Železný: A dnes máte dobrou čepici.

Zdeněk Svěrák: …a stáhnu ji do čela, tak kolikrát projdu bez povšimnutí.

Pavel Železný: Lidé si řeknou: důchodce s divnou čepicí.

Zdeněk Svěrák: No, no. Tuhle mi dal pan starosta, přál jsem si ji k narozeninám, teď k těm kulatým. Dostal jsem dvě letní a jednu zimní.

Pavel Železný: To se musím u pana starosty taky přeptat. Já jsem od minulého starosty dostal čepici se Ž, protože se jmenuju Železný. To Ž mám rád.

Zdeněk Svěrák: Mně se ten nápad líbí.

Pavel Železný: Ty čáry jsou prostě dobré.

Zdeněk Svěrák: Mají být ozvěnou čar na podtácích v hospodách. Proto jsou trochu pokřivené, jak hostinský počítal piva.

Pavel Železný: Myslím, že se to povedlo. Já bydlím na desítce a tam teď zase mají X, takže to převzali. Dokonce jsem našel, proč se tomu říká hospodské: Žižkov byl už tehdy snad třetím největším městem po Praze a Plzni. A už tehdy byl rebelský, hospodský, svobodná republika. To je Žižkov od té doby.

Zdeněk Svěrák: A víte, že se měl jmenovat Rudolfov?

Pavel Železný: Ne. Celý Žižkov?

Zdeněk Svěrák: Když se tehdy čtvrť odloupla, tedy osamostatnila, hlasovalo se, jestli dostane jméno po Rudolfovi, tom nešťastném Habsburkovi, nebo po Žižkovi. A vyhrál Žižka.

Pavel Železný: Takže to bylo ještě dávno před městem. Vyhrál Žižka. Jsem rád.

Zdeněk Svěrák: Já taky.

Pavel Železný: Jak jste se sem s divadlem vlastně dostali? Proč na Žižkov? Bylo tu prostě volno?

Zdeněk Svěrák: Vím, že když proběhla sametová revoluce, Láďa Smoljak říkal: „Zdeňku, měli bychom se dostat ze Strašnic, ze Solidarity, víc do centra, ale ne tak, aby se tam nedalo zaparkovat."

Pavel Železný: Prakticky.

Zdeněk Svěrák: Nedlouho předtím jsme hráli v Žižkovském divadle a Láďa říkal, že je docela pěkné i kapacitou, počtem diváků. Že by to nebylo špatné. Tak jsme Žižkovské divadlo oslovili. A po čase jsme měli tu drzost, na to zase přišel Láďa, že bychom si zasloužili, aby se divadlo jmenovalo Cimrmanovo. Já jsem říkal: „Láďo, ten barák se jmenuje Masarykův dům, to nemůžeme." A on: „A co třeba Divadlo T. G. Masaryka a jeho kamaráda Cimrmana?" To neprošlo. Takže zůstalo Žižkovské divadlo a to bude pořád, i až odejdeme. Je to Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, a pak už možná bude bez Cimrmana.

Pavel Železný: Bydlel tu někdy kolega Ladislav Smoljak?

Zdeněk Svěrák: Ne, Láďa bydlel na Starém Městě.

Pavel Železný: Takže taky ne. Žil tu někdy někdo z původního ansámblu?

Zdeněk Svěrák: Nevzpomenu si, že by byl někdo přímo Žižkovan.

Pavel Železný: Takže jste se sem všichni připlavili. A možná jste Žižkov změnili. Přemýšlel jsem o Járovi Cimrmanovi, kdyby se tak procházel po Žižkově a přemýšlel, co by tu bylo dobré vynalézt nebo změnit. Přemýšleli jste někdy o tom, co vám na Žižkově chybí?

Zdeněk Svěrák: Mně tady nic nechybí. Líbí se mi i ta věž, která připomíná vesmírnou raketu před startem. Někomu se zdá nevhodná, ale vzpomínám si, že když se stavěla Petřínská rozhledna, byl Jan Neruda jako malostraňák silně proti. A taky jsme si zvykli a bez ní si to už nedovedeme představit. Tak to bude asi i s tou žižkovskou.

Pavel Železný: Já ji mám taky rád. Vím, že její historie není úplně hezká, byl tam židovský hřbitov. Má špatný start, ale to, jak vypadá dnes, s těmi černými miminy…

Zdeněk Svěrák: No, no, no.

Pavel Železný: Černá mimina od Černého. To mi přijde poetické. Bydlel jsem na Žižkově asi rok a půl, a odevšad víte, kde jste a kam jdete, protože věž je vidět odevšad.

Vy jste tu točil několik filmů. Nevím, jak došlo k tomu, že to bude na Žižkově. Vím, že jste vybrali různé ulice, třeba Ondříčkovu nebo Vozovou. A dokonce je tu zastávka U Prdlavky.

Zdeněk Svěrák: To mě potěšilo.

Pavel Železný: To někdo navrhl?

Zdeněk Svěrák: V dopravním podniku jsou muži, kteří jsou zřejmě naši příznivci, a ti mě oslovili, že by chtěli pojmenovat zastávku u nejprudšího svahu v Praze, kde jsme filmovali a kde parkoval ten Velorex, přímo U Prdlavky. A dokonce měli nápad, že bych ji v autobuse sám hlásil. Takže když se svezete, na Jiřáku mě uslyšíte: „Náměstí Krále Jiřího, příští stanice U Prdlavky."

Pavel Železný: Takže tam máte hlas.

Zdeněk Svěrák: No, no.

Pavel Železný: Myslím, že teď bude linka přeplněná. Kdo to nevěděl, pojede jen kvůli zastávce U Prdlavky. A vybírali jste Žižkov pro natáčení jen proto, že jste tu už měli divadlo a bylo to jednoduché? Jak ta místa vznikla?

Zdeněk Svěrák: Ve Vratných lahvích tady bydlím.

Pavel Železný: Jasně.

Zdeněk Svěrák: Nad tratí. A dokonce jsme tu něco filmovali v samoobsluze, Seifertovou jsme šli na svatební hostinu. A mám dojem, že i ten večírek, kde měla ta dívka na bříšku namalované čárky, jsme točili na Žižkově.

Pavel Železný: Takže jste pořád kroužili tady kolem. A kdyby byl Žižkov zase svobodný a měl nějakého prezidenta, premiéra nebo hlavního starostu, a řekli by vám: „Vy budete starosta, vyhrál jste volby," co byste pro město udělal? Co byste změnil?

Zdeněk Svěrák: Já bych především nemohl být starosta, víte, kolik mi je let. A ani jako mladý bych to nesvedl. Nejsem typ, který by dovedl úřadovat.

Pavel Železný: Myslíte, že by z vás nebyl dobrý starosta?

Zdeněk Svěrák: Nebyl. Asi by mě to nebavilo.

Pavel Železný: Byl byste spíš takový…

Zdeněk Svěrák: Možná bych byl dobrý oddávající.

Pavel Železný: Oddávající.

Zdeněk Svěrák: To už jsem si vyzkoušel. Nedaleko je centrum Paraple v Malešicích.

Pavel Železný: Je to tak.

Zdeněk Svěrák: Jeden vozíčkář se tam zamiloval do fyzioterapeutky. A projevili přání, jestli bych je neoddal, protože se seznámili v Paraplete. Tak jsem byl na té svatbě oddávající. Řekli: „Formálně všechno zařídíme na úřadě, ale obřad ať je tady." Měl jsem mikrofon a ptal jsem se jich, jestli se berou dobrovolně. A když odpověděli, že ano, ptal jsem se: „A proč si, nevěsto, berete zde přítomného ženicha?" Museli říct důvod. Nevěsta řekla: „Protože je výborný," a on řekl, že ona je jako ze snu. To měli rádi.

Pavel Železný: Myslím, že jsem tu měl Davida Lukeše.

Zdeněk Svěrák: To je ředitel.

Pavel Železný: Ředitel Paraplete.

Zdeněk Svěrák: Ale ten se tam neženil.

Pavel Železný: Ten ne, ale seděl tady. Přivezl si vlastní křeslo, aby nemusel sedět na tomhle.

Využiju to jako takový reklamní blok, protože my sponzora nemáme. Řekli jsme si, že budeme dělat něco hezkého pro Žižkov. Takže pod tenhle díl dáme QR kód s účtem Paraplete. Pokud se vám podcast líbí, můžete nás podpořit třeba jindy, nebo nás podpoří nějaká firma na Žižkově. Ale kdo bude chtít podpořit Paraple, najde kód na našem webu zizkast.cz, nebo bude svítit přímo tady v podcastu. Mám pocit, že když jste teď v divadle slavil devadesátiny, vybral se jeden a půl milionu. To asi nedáme, ale…

Zdeněk Svěrák: Vybralo se víc, ale jeden a půl milionu šlo na Paraple.

Pavel Železný: Na Paraple. A streamovalo se to do kin, že? Asi do sto osmdesáti.

Zdeněk Svěrák: Do sto osmdesáti biografů.

Pavel Železný: Streamovaly se vaše narozeniny.

Zdeněk Svěrák: Ano. Abych se uklidnil, říkal jsem si: „Teď mě uvidí tolik lidí ve sto osmdesáti kinech. Ale když jsem v televizi, je to ještě horší, lidí je víc."

Pavel Železný: Je vás hodně. Zdeněk Svěrák byl všude.

Zdeněk Svěrák: Takže jsem ani neměl moc trému. A víte, čemu se moji kamarádi divili nejvíc? Že jsem hodinu a půl vydržel nejít na záchod.

Pavel Železný: To je vlastně dobré a známka vašeho zdraví. Jak se cítíte?

Zdeněk Svěrák: Zaplaťpánbůh, na ten věk dobře.

Pavel Železný: Mimochodem, jsem takový nadšenec do umělé inteligence a rád si s ní hraju. Jedna z prvních věcí, co jsem udělal, byla aplikace, kde si lidé podle data a času narození můžou spočítat, kolik jim je nejen let, ale dnů, hodin a minut. Našel jsem, kdy jste se narodil, ale ne v kolik hodin.

Zdeněk Svěrák: Nějak brzy ráno.

Pavel Železný: Brzy ráno. Každopádně si pamatuju jedno číslo: 3. srpna letošního roku oslavíte třiatřicet tisíc dnů života.

Zdeněk Svěrák: Na to se zaměřím. Kolik?

Pavel Železný: Třiatřicet tisíc dnů budete mít 3. srpna od chvíle, kdy jste se narodil, pokud jsem neudělal chybu v přestupných letech. Ale myslím, že to mám správně. Dám to případně taky pod díl, kdyby si to někdo chtěl vyzkoušet. Překvapilo mě, že to vyšlo zrovna na takhle kulaté číslo a zrovna třetího. Ty milníky jsou zajímavé.

Zdeněk Svěrák: Ale to není moc, že?

Pavel Železný: Člověk si to může přepočítat i na týdny nebo měsíce. Devadesát krát dvanáct, to je nějakých tisíc osmdesát měsíců. Když se to přepočítá na měsíce a týdny, je to vlastně poměrně malé číslo.

Zdeněk Svěrák: To vypadá, že jsem tady déle.

Pavel Železný: Je to můj osobní názor, ale myslím, že není moc lidí, kteří rozesmáli víc lidí než vy. Kdyby se život počítal na rozesmáté lidi, máte si to dost vynahrazené.

Zdeněk Svěrák: Pro mě je to nejvyšší úkol. Myslím, že jsem tady proto, abych rozesmával.

Pavel Železný: Myslím, že je to splněno, ale chceme, abyste rozesmával dál. Kdyby tady na Žižkově žil Jára Cimrman, kde by ho lidé mohli potkat? Máte nějaká vytipovaná místa, kde na Žižkově objevit Járu Cimrmana, kromě jeho divadla?

Zdeněk Svěrák: Jeden majitel domu nás pozval do domu myslím číslo 30 ve Štítného ulici. Na chodbě je tam nástropní malba, kterou prý dělal Cimrman, když tam bydlel. Ale já taky všemu nevěřím.

Pavel Železný: To by se asi mělo prověřit.

Zdeněk Svěrák: Hezká je taky ta stezka pro pěší a cyklisty.

Pavel Železný: Ta, co vznikla z trati?

Zdeněk Svěrák: Místo trati. To je pěkně udělané.

Pavel Železný: Jezdil jste tam na kole, nebo pěšky?

Zdeněk Svěrák: Pěšky.

Pavel Železný: To se povedlo. Člověk na začátku tunelu neví, kde přesně skončí, ale je to dobré.

A vzal vám Žižkov něco? Co vám dal a co tu máte rád, a naopak co vám bere, co je dnes horší?

Zdeněk Svěrák: Nedá se říct, že by mi Žižkov něco vzal. Pokaždé se sem těším. A to divadlo je pro mě prostor, kde si připadám jako v krytu, kde na mě nikdo nemůže. Když se třeba zamíchám do politiky nebo někde něco prohlásím, lidé, kteří se dívají na sítě, což já nejsem, mi říkají: „Radši nečti, co o tobě píšou." Takže to nepřátelství a nadávky ke mně vůbec nedojdou, protože mám od dětí zakázáno lézt na sítě.

Pavel Železný: Máte to od dětí zakázané?

Zdeněk Svěrák: Od dětí. Říkají: „Nečti to, nemá to cenu, akorát tě to rozčílí a zkrátí ti to život." A když zalezu do našeho divadla, je to tam neprůstřelné a všichni mě tam mají rádi.

Pavel Železný: To je pravda, je to místo, kde jste vlastně doma.

Zdeněk Svěrák: No.

Pavel Železný: A co vaši mladší nástupci, kteří divadlo hrají? Vím, že existuje i anglický Cimrman. Spousta lidí mi říkala, že to nebude fungovat, ty vtipy a tak. A přepsalo se to a lidé se smějí i v angličtině. Není to fenomenální? Váš humor je jemný, laskavý a hodně si hraje s češtinou, a očividně to funguje i v angličtině.

Zdeněk Svěrák: Funguje. A je to překvapující, protože naše divadlo je na češtině přímo závislé.

Pavel Železný: A přitom není.

Zdeněk Svěrák: A je závislé taky na českých reáliích a české historii. Dostat to do angličtiny není legrace. Moje dcera Hanka, která je učitelka angličtiny, dělá závěrečnou revizi těch překladů. Největší práce je najít ekvivalent českého úsloví nebo vtipu, aby to fungovalo v angličtině. A přesto si myslím, že se k anglicky mluvícímu divákovi procedí tak šedesát procent humoru.

Pavel Železný: Shodou okolností moje sestra Eva je v angličtině taky skvělá a myslím, že by přesně tohle vnímala. Slyšel jsem, a na jednom anglickém představení jsem i byl, že se lidé smějí na jiných místech než na českém. Ty vtipy jsou trochu jinde a jinak.

Zdeněk Svěrák: To máte jako s titulky ve filmu. Třeba v Koljovi se lidé smějí, když to vidí česky a já tam říkám: „Složenky, vy krávy zelený." A v angličtině je tam: „Ach, ty účty."

Pavel Železný: Chápu, to je prostě těžké. Já mám zase rád britskou komedii, ten černý nebo suchý humor. Prý mají Angličané a Češi obecně podobný styl humoru, a proto se nám líbí.

Zdeněk Svěrák: Říkají to.

Pavel Železný: Možná to tam jde přes tu britskou větev. Shodou okolností dnes, zrovna když točíme, slaví Britové narozeniny krále, i když je nemá, ale slaví je dnes, protože je hezky. To je docela vtipné: slaví je, když je hezky. Kdyby je slavili v den, kdy se narodil, nemuselo by to vyjít.

Kolja se tu taky myslím zčásti točil na Žižkově.

Zdeněk Svěrák: To bych si musel znovu promítnout, abych vám řekl, co je na Žižkově.

Pavel Železný: Musel bych si to najít. Ještě k Parapleti: jak lidé na vozíku nebo s jiným handicapem vnímají Žižkov? Je dost kopcovitý, náročný terén. Není žádná sranda jen přijet do ulice po kostkách.

Zdeněk Svěrák: Ano. V souboru jsme měli vozíčkáře Honzu Kašpara a ten bydlel tady na Žižkově. Kolikrát jsem ho tlačil domů, abych věděl, co to je.

Pavel Železný: Takže Honza Kašpar byl žižkovský.

Zdeněk Svěrák: Bydlel blízko Sladkovského náměstí.

Pavel Železný: To je kousek, my jsme ve Vlkově nad ním. Sladkovského náměstí je pro mě záhada. Když někomu vysvětlujete, že jede po Seifertově, najednou skončí číslování, je tam 2, 4, 6, a pak zase jede po Seifertově a na konci v zatáčce je tuším Táboritská. To je smrt najít. Ten kus ulice je Sladkovského náměstí. Hledal jsem jednou nějaké číslo a byl jsem úplně ztracený.

Zdeněk Svěrák: To jsem si neuvědomoval. Co bych vám ještě řekl zajímavého?

Pavel Železný: O Žižkově? Cokoli.

Zdeněk Svěrák: Že se tady na radnici podruhé oženil Václav Havel s Dášou Veškrnovou.

Pavel Železný: To bylo tady na Žižkově?

Zdeněk Svěrák: Na žižkovské radnici. Ženil se tam třeba i kolega Rumlena.

Pavel Železný: Takže mají v zápisu, že byli oddáni na Žižkově. A Havel taky. To jsem nevěděl. Přemýšlím, proč zrovna na Žižkově. Byl nějaký důvod?

Zdeněk Svěrák: Chtěl to hodně utajit. Asi tam měl nějakého známého, který mu zařídil, aby to bylo bez veřejnosti.

Pavel Železný: Takže Žižkov je takhle utajený.

Zdeněk Svěrák: Řeknu vám hezkou historku.

Pavel Železný: Pojďte.

Zdeněk Svěrák: Kdysi byly před divadlem fronty, takzvané noční.

Pavel Železný: Noční, na lístky.

Zdeněk Svěrák: Když jsme šli po představení domů, už tam byl začátek fronty a lidé čekali do rána, až se otevře předprodej. Šli jsme kolem fronty s Láďou Smoljakem a ještě s někým. A jedna paní říkala do mobilu: „Neblbni, já jsem prostě ve frontě, protože na ně musíme chodit, dokud žijou." A já jsem jí řekl: „Ještě jsme tady." Chudinka se zastyděla a říkala: „Promiňte, neurazil jste se?" A pak za námi ještě přišla do hospody Na Mýtince a vysvětlovala, že to tak nemyslela. Ale myslím, že to hodně lidí chce stihnout.

Pavel Železný: To „dokud žijou" jsem slyšel taky. Teď bohužel zase odešel jeden člen souboru.

Zdeněk Svěrák: Odešel Honza Hraběta.

Pavel Železný: Odešel. Ale vy máte pořád plno. Když jsme si volali, jestli přijdete popovídat o Žižkově, říkal jste: „Teď hraju tady a tady, moc času nemám." V devadesáti máte pořád docela plný kalendář.

Zdeněk Svěrák: My máme něco naplánováno a pánbůh se tomu prý docela směje.

Pavel Železný: To je typická věta. Ale myslím, že je dobře, že se směje, zvlášť u vás.

Zdeněk Svěrák: Trápím se otázkou, co bude, až nám zakladatelům divadla, a už jsme tam jen dva, Miloň Čepelka a já, osud znemožní hrát. Myslím, že je třeba se na to připravit. Takže dělám manévry, které nejsou příjemné, třeba zasvěcuju nové herce do svých rolí. Není to příjemné, ale je to nutné. Myslím, že bude nějakou dobu trvat, než si diváci na posily, jako je třeba Táborský nebo Vojta Kotek, zvyknou. Ale doufám, že s námi budou tak srostlí, že divákům nebude vadit, že už tu nejsme.

Pavel Železný: Takže diváky postupně zvykáte a připravujete nové Svěráky, bych řekl, nové obsazení rolí.

Zdeněk Svěrák: Třeba Vojta Kotek hraje učitele v Třídní knize a myslím, že to hraje líp než já.

Pavel Železný: Slyšel jsem, že je skvělý. A u pana Táborského vím, že se trochu bál tam přijít, že nebude dost dobrý.

Zdeněk Svěrák: Víte, co je pro ně největší problém? Seminář.

Pavel Železný: Seminář.

Zdeněk Svěrák: Hru se naučí dřív než my. Ale jsou zvyklí pořád hrát postavy, a v semináři se nemá hrát, má se jen mluvit. Pořád je tam tendence z toho ještě něco vyždímat mimikou, jako by to nestačilo.

Pavel Železný: A vy je stahujete, že moc hrají.

Zdeněk Svěrák: Ten text je vtipný a stačí ho říct, aby ho lidé slyšeli.

Pavel Železný: To mě nenapadlo. Takže když tam stojí, mají být sami sebou.

Zdeněk Svěrák: A to po nich nikdo moc nechce.

Pavel Železný: Což vám v souboru šlo vždycky dobře, protože jste byli parta. Nevím, jestli jste byli všichni neherci.

Zdeněk Svěrák: Všichni jsme byli neherci a někteří z nás byli učitelé, což je podobné. Byli jsme zvyklí mluvit před třídou.

Pavel Železný: To jsem si taky zkusil. Vystudoval jsem učitelství, byl jsem na praxích, ale pak jsem učit nešel. Vy jste učil několik let.

Zdeněk Svěrák: Čtyři roky.

Pavel Železný: V jaké škole?

Zdeněk Svěrák: Nejdřív na vesnici v Měcholupech u Žatce, potom na gymnáziu v Žatci.

Pavel Železný: Takže chmelový kraj. Hezké. Myslíte, že vám učitelství potom hodně pomohlo? Protože je to vlastně prezentace.

Zdeněk Svěrák: Určitě. Řeknu vám příklad. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že když ve třídě ruší, je špatně je překřikovat. Naopak je potřeba přestat mluvit, až jim začne být divné, co se děje. Tahle zkušenost se mi vyplatila, když jsme na zájezdech dopoledne hráli pro školy. Přijdou výrostci, já předstoupím před ně, a oni neztichnou a říkají: „Hele, Svěrák, jsme zvědaví, co nám předvedeš," jak se vytahují před holkama. A já se na ně jako kantor mlčky dívám. Začne jim být divné, proč nic neříkám. A teprve když nastane absolutní ticho, řeknu: „Vítám vás v našem divadle." A oni pochopí, že za těchto podmínek se představení bude konat. Kdybych nebyl učitel, nevím. Nastavit režim.

Pavel Železný: Nastavit režim. To mi připomnělo, když jsem moderoval jednu konferenci. Když uvádíte lidi, vznikne někdy trapné ticho, protože zapomenete text. Vy máte na zapomenutý text jmelí, to je legendární. A mě to inspirovalo: úplně na začátku konference jsem řekl: „Teď si vyzkoušíme, jaké to je, když je třicet vteřin trapného ticha." Třicet vteřin je obrovská doba, strašná. A když se pak někdy stane, že nějaký řečník zapomene text nebo mně něco vypadne, řeknu: „Je to tady, trapné ticho, vydržte." A většinou je to ticho třeba pět vteřin. Všichni řečníci, kteří jdou po tom, jsou rádi, protože vědí, že mají prostor něco nevědět a zapomenout.

Když jsem nad tím přemýšlel, takové nacvičené trapné ticho většinou sklidí potlesk. Lidé se usmívají, smějí, protože je to zábavné. A jen tak stát potichu na jevišti a nic neříkat je docela osvobozující. Zjistíte, že chvíli opravdu nic říkat nemusíte.

Zdeněk Svěrák: Tak tím bychom se mohli rozloučit.

Pavel Železný: Nakonec se vždycky ptám hostů, kam na Žižkově rádi chodí. Když jdou na pivo nebo na jídlo, jestli mají nějaké oblíbené místo, které je jejich. Chápu, že když ho řeknete, už nebude jen vaše, ale můžete ho prozradit.

Zdeněk Svěrák: Když jsme tady začínali, měli jsme naproti hospodu, která se jmenovala Na Mýtince. Tam jsem chodíval.

Pavel Železný: Přímo tady byla hospoda Na Mýtince?

Zdeněk Svěrák: Ve Štítného ulici. Vlastnil ji náš manažer Vašek Kotek, ale kvůli vysokému nájmu ji pak pustil.

Pavel Železný: A chodili tam lidé, to byl taky problém.

Zdeněk Svěrák: Taky tam chodili lidé, to jo.

Pavel Železný: Na závěr se zeptám, co byste Žižkovu popřál. Jaký by měl být, co by se tu mělo dít? Žižkov je velká oblast, ne všichni vědí, kde přesně končí, někdo se i pře, jestli sahá až na Jarov. Ale co byste mu přál?

Zdeněk Svěrák: Přál bych mu, aby se tu narodili noví umělci. Třeba Bořivojova ulice, hned nad námi, rovnoběžná s touhle. Já jí říkám ulice tří Jaroslavů. Jaroslav Seifert, můj nejoblíbenější básník, tam má na jednom domě desku. Když jdete kousek dál, v rohovém domě číslo 75 se narodil Jaroslav Uhlíř. A když jdete ještě dál, bydlel tam Jaroslav Hašek.

Pavel Železný: A kousek odtud bydlel Jaroslav Ježek.

Zdeněk Svěrák: Jaroslav Ježek hned naproti Seifertovi.

Pavel Železný: Tady se slavilo sto dvacáté výročí narození Jaroslava Ježka. Je možné, že chodil sem do Pracovny na pivo, protože tu byla restaurace Jugoslávie.

Zdeněk Svěrák: To je skoro jisté.

Pavel Železný: Takže se tu možná potkávali. Možná seděl někde tady vzadu. Byl tu u té příležitosti krásný koncert a vybrali si to místo právě proto, že bydlel kousek. To mi přijde zajímavé. Normálně netočíme tady, ale v našich studiích. Tentokrát jsme si ale řekli, že je tu tak velká osobnost, že větší jsme tu upřímně ještě neměli.

Zdeněk Svěrák: To mluvíte o mně?

Pavel Železný: Ano, tak to vnímáme. Většina lidí kolem mě vnímá, že moc větších osobností, než je pan Zdeněk Svěrák, není. Tak jsme si řekli, že to uděláme tady v našem loftu. Moc vám děkuju, že jste dorazil, a užijte si jubileum třiatřiceti tisíc dnů života. Těším se, že tu na Žižkově, a nejen na Žižkově, budete s námi ještě dlouho. Moc vám děkuju.

Zdeněk Svěrák: Já vám taky děkuju.

Pavel Železný: Ať se povede dnešní představení.

Zdeněk Svěrák: Budeme se snažit, jako vždycky.