Se Standou Tišerem
boxer, romák, moucha, frajer - to je kluk, dnes chlap, legenda Standa Tišer

Standa Tišer
Boxer, trenér a frajer ze Žižkova.
Československý box osmdesátých let si bez něj nelze představit. Sedminásobný mistr republiky ve váze do 54 kilo vyprodával Lucernu, z ringu odešel s 200+ výhrami a na olympiádu 1984 v Los Angeles ho nepustil jen bojkot.
Plzeňský rodák z chudé romské rodiny, svěřenec olympijského vítěze Júliuse Tormy a v osmdesátkách vekslák z Václaváku dnes patří k nejvýraznějším postavám Žižkova. Svůj divoký život sepsal s Marií Urbanovou v knize „Já byl frajer kluk“, kterou Český rozhlas uvedl jako Četbu s hvězdičkou.
Po konci kariéry založil Box Club Žižkov, kde už přes třicet let dává řád a směr tisícům mladých, často z těžkých poměrů. Za práci s mládeží získal cenu Fair Play Českého olympijského výboru. A u ringu ho najdete dodnes
Přepis rozhovoru
Ve čtvrtém dílu Žižkástu přivítal Pavel Železný boxera a trenéra Standu Tišera, Plzeňáka, který na Žižkově žije už padesát let. Vypráví o rvačce na romském „čaji", která ho přivedla k boxu, o vyprodané Lucerně a cigaretách před zápasem i o tom, jak jeho klub, první na Žižkově po padesáti letech, dostává kluky z drog a špatných part. Dojde i na dětství v osadě na Slovensku, práci v pivovaru, mizející romštinu a na to, proč by ze Žižkova nikdy neodešel.
O čem se v díle mluví
- Rvačka na romském čaji, která ho přivedla k boxu
- První zápas v Budějovicích a facka za cigaretu
- Vyprodaná Lucerna a pětkrát mistr republiky
- Box klub na Žižkově po padesáti letech
- Multikulturní tělocvična a stříbro z mistrovství žen
- Romové na Žižkově dřív a dnes, předsudky a práce
- Kluci, drogy a druhé šance
- Dětství v osadě na Slovensku a práce v pivovaru
- Knížka Já byl frajer kluk a zápasy na pouti za dvě stovky
- Mizející romština, rodina po celém světě a oblíbený dolní Žižkov
Pavel Železný: Dobrý den, vítám vás u dalšího, čtvrtého dílu Žižkástu. Dali jsme si v létě pauzu a po Zdeňku Svěrákovi tady vítám Stanislava Tišera, Standu Tišera. Ahoj.
Standa Tišer: Čau, zdravím vás všechny.
Pavel Železný: Jeden z prvních komentářů byl, že si musíme pozvat Standu Tišera. Říkal to tuším i pan místostarosta, který tu byl. Samozřejmě jsem si našel a naposlouchal nějaké rozhovory, abych věděl, kdo přede mnou dnes sedí. Děkuju, že jsi dorazil. Potykali jsme si, i když se tolik neznáme.
Jsi na Žižkově spoustu let. Dáváš tady lidem něco ze sportu a z disciplíny, možná jim pomáháš nebýt na ulici ve špatných partách. Na Žižkově ses nenarodil, ale žiješ a pracuješ tady. Pocházíš z Plzně a tam začaly první rvačky, rozbité obočí a zranění. Tak se zeptám: jak se Standa Tišer z rvaček v Plzni a z prvních boxerských zkušeností dostal sem na Žižkov?
Standa Tišer: Když mi bylo patnáct, chodili jsme jako Romové na takové zábavy, tenkrát jsme tomu říkali čaje.
Pavel Železný: Čaje?
Standa Tišer: Čaje. Hrály tam živé kapely, třeba Bumerang nebo Citron. Většinou se hrálo po vesnicích, třeba ve Zbůchu nebo v Rokycanech. Jezdili jsme za těmi skupinami, tančilo se, kouřilo, všechno v pořádku. A jednou tam napadli nás tři: mě, mého o rok mladšího bráchu a ještě jednoho kamaráda. Tři Romové a všichni jsme byli malí, já měřím nějakých 163 centimetrů. Ale měli jsme krásný pohyb, tanec byl v nás. A brali jsme bílé holky.
Pavel Železný: Tancovali jste s bílými holkami, to jsem se dočetl.
Standa Tišer: A těm klukům to začalo vadit. Pustili se nejdřív do mého bráchy a zmlátili ho. Když jsem to viděl, vlítl jsem tam a v rychlosti sundal jednoho, druhého. Přišel policajt, sebral mě a odvedl dozadu. A pak přišel člověk, kterého jsem neznal, a něco mu řekl, znali se. Policajt řekl, že je to v pohodě, a odešel. A ten člověk mi říká: „Hele, viděl jsem tě, jsi tak rychlý a máš bomby. Nechceš boxovat?" Říkám: „Nevím, asi jo, třeba jo." Napsal mi adresu na papírek. A už bylo všechno v klidu, asi jsem si tam udělal respekt.
Tak tři neděle jsem dával dohromady kluky, abych tam nešel sám. Sedli jsme na autobus do Třemošné za Plzní, myslím, že to byla Třemošná. Byla tam velká tělocvična a trenér byl šťastný, že jsem přivezl dvanáct kluků. Začali jsme trénovat, ale postupně to odpadalo. Zůstal jsem tam jediný.
Pavel Železný: Nakonec jediný.
Standa Tišer: Jediný. Během jednoho měsíce odpadli všichni a já jsem tam zůstal. Druhý měsíc mi udělal registraci a jel jsem na první zápas do Českých Budějovic. Řekl jsem mámě: „Mami, jedu do Budějovic na zápas." Dala mi peníze na vlak a jel jsem. Byl tam myslím hotel Slunce. Šel jsem tam, kouřil jsem, a najednou jsem dostal takovou facku, že mi uletěla cigareta. „Jak to, že kouříš? Ty jsi Tišer, že?" Říkám: „Jo." „Tak nekuř a pojď, jdeme na hotel, zvážit se." Vysvětlil mi, co se bude dít, vyspal jsem se na hotelu, ráno bylo vážení a měl jsem zápas. První zápas, po dvou měsících tréninku.
Pavel Železný: A jak dopadl?
Standa Tišer: První kolo jsme šli do sebe. Vždycky jsem měl problém, že stačilo dotknout se nosu a tekla mi krev. Asi ve druhém kole mě trefil do nosu a naštvalo mě, že mi teče krev. Šel jsem do něj víc a víc. Byl od krve, sice od té mojí, to je jasné, já taky. Ale dal jsem mu do držky. Vyhrál jsem na body, zvedli mi ruku a lidi mi tleskali, že to byl dobrý zápas, protože jsem ani chvilku nepostál, šel jsem pořád dopředu. To se jim líbilo. A tak jsem začal boxovat, jako patnáctiletý kluk za dorost.
Pavel Železný: Kdy skončilo závodní boxování? Kdy jsi naposledy vlezl s někým do ringu? Ještě si občas s někým stoupneš?
Standa Tišer: Oficiálně jsem byl v ringu naposledy ve čtyřiceti pěti. Ale předtím už jsem neboxoval, závodně jsem boxoval do šestatřiceti.
Pavel Železný: Takže od prvního do posledního ringu třicet let.
Standa Tišer: Do šestatřiceti jsem boxoval závodně, jako československý reprezentant, jezdil jsem na soustředění, boxoval jsem nejvyšší ligu a tak dále. V roce 1991 a 1992 jsem ještě boxoval, v roce 1994 jsem založil svůj klub a s boxem jsem skončil. Pak jsem ještě nastoupil v nějakých zápasech, kde boxovali kluci. Sundal jsem ze sebe mikinu, šel jsem do ringu a boxoval jsem s mladými kluky.
Pavel Železný: Jaké to bylo založit tady klub? Byl tu už předtím nějaký boxerský klub?
Standa Tišer: Před válkou se tu boxovalo, ale jen profi box. Za války se tu ještě boxovalo, boxovali tu i Němci. Po válce to převzali komunisti a na Žižkově už box nebyl. V Praze byly prakticky jen dva kluby: Uhelné sklady na Smíchově, kde jsem naposledy boxoval já, a Praga v Žitné ulici na Praze 1. To byla druhá liga.
Pavel Železný: Kolik klubů je dnes?
Standa Tišer: Dnes je spousta klubů, strašně moc se to rozšířilo. Já jsem byl jeden z prvních, kdo v roce 1994 zakládal box klub. Na Žižkově nebyl žádný jiný klub, jen můj. Takže se tu box po padesáti letech zase obnovil.
Pavel Železný: Boxoval jsi v Lucerně?
Standa Tišer: Ano.
Pavel Železný: Hodněkrát a byla hodněkrát vyprodaná. Lidé tě měli rádi.
Standa Tišer: Strašně.
Pavel Železný: Je možné, že jsi byl jeden z nejoblíbenějších Romů. Musí to být docela privilegium, že tě lidé tak berou, ne?
Standa Tišer: Jasně. Když jsem v té době boxoval v Lucerně, stála obrovská fronta od rána až ven, skoro na Václavák, a všichni čekali na lístky. Všichni jezdili autobusem, já jsem byl privilegovaný, trenér mě vždycky vzal autem. Vystoupil jsem a diváci hned: „Jo, kvůli tobě sem chodím, abych tě viděl, jsi nejlepší." To bylo prostě bombastické.
Pavel Železný: Ve vahách jsi začínal v té nejmenší, muší, a pak jsi šel trochu výš?
Standa Tišer: Pak jsem šel bantamovou a ještě pérovou. 51, 54 a 57 kilo.
Pavel Železný: Kolik se do Lucerny na box vešlo lidí?
Standa Tišer: Kolem tří tisíc diváků.
Pavel Železný: Kdybys za těch dvaatřicet let vzal všechny lidi, kteří prošli tvým box klubem, stačila by ti Lucerna?
Standa Tišer: Jak to myslíte?
Pavel Železný: Kolik by tam sedělo lidí, kdybych započítal všechny, kteří kdy vlezli do tvého box klubu?
Standa Tišer: Tak to by se tam možná nevešli.
Pavel Železný: Nevešli. Takže klubem prošly vysoké tisíce lidí.
Standa Tišer: Přesně.
Pavel Železný: Mně to přijde trochu jako z amerického filmu. Založený klub, chodí tam kluci ze špatných part a ty je svým způsobem zachraňuješ. Mají disciplínu, něco je učíš, dáváš jim dobrou partu a nějaký smysl. Je to opravdu tak?
Standa Tišer: Ano, přesně tak to je. Když kluk přijde, seznámí se s ostatními a dávají se dohromady podle věku, třeba třináct, čtrnáct, patnáct let. Pak spolu chodí i po tréninku, před tréninkem se scházejí už dole. Vytvářejí spolu skupinu, partu, kde spolu tráví čas, plus samozřejmě chodí na tréninky. To je normální. Mám tam lidi, kteří ke mně chodí třeba sedmnáct let, už starší pánové, ale chodí. Jeden patnáct let, druhý sedmnáct.
Pavel Železný: Jaké je tam věkové složení?
Standa Tišer: Nejmladšímu je jedenáct let. A jsou tam i dívky, třináct, patnáct, osmnáct let.
Pavel Železný: Nějaká dívka vyhrála stříbro na mistrovství republiky, že?
Standa Tišer: Minulý rok jsme byli na mistrovství republiky žen a ve finále jsme získali stříbro, holka prohrála. Myslím, že ta moje v ringu trochu zamrzla. Ale i to stříbro bylo dobré.
Pavel Železný: Paráda.
Standa Tišer: A jak jsem říkal, je to tam různorodé. Nejsou tam jen Romové a bílí, my říkáme gádžové, tedy Češi.
Pavel Železný: Jaký je poměr gádžů a Romů?
Standa Tišer: Víc gádžů. Ale chodí ke mně různí lidé: z Ukrajiny, Slováci, Češi, Romové, mám tam Itala, Francouze, teď dvě holky z Makedonie, Němce. Prostě různé národnosti. Nejen česká a romská, chodili ke mně dokonce i Američané, když tu byli.
Pavel Železný: Takže multikulturní místo na Žižkově.
Standa Tišer: Jo, jo.
Pavel Železný: Je to tam stabilní? Máte nájem, je budoucnost klubu zajištěná? Co bude, až Standa Tišer řekne: „Už se mi nechce"?
Standa Tišer: Stabilní to není, protože máme jen pronajaté hodiny a ty musíme platit. Tady jsem teď šest, sedm let. Předtím jsem byl nahoře na Havlíčkově náměstí, tam jsem měl čtrnáct let svou tělocvičnu. Tohle není moje tělocvična, jsou to jen pronajaté hodiny, a není to jako dřív. Dřív jsem měl svou tělocvičnu, ráno jsem otevřel, večer zavřel a chodila spousta lidí dopoledne, odpoledne i večer. Bylo tam daleko víc lidí a samozřejmě i víc závodníků. Rok za rokem jsme vyhrávali ligu, z šestatřiceti klubů jsme byli několikrát na prvním místě. Teď je to trochu jiné, protože máme jen ty hodiny. Ale máme malý a velký sál.
Pavel Železný: Takový dobrý oddíl.
Standa Tišer: Ano, přesně tak. Některé mi tam přijdou odjinud. Teď mi přišla osmnáctiletá holka, která chodila na tréninky jinam. Udělal jsem běžný trénink, jaký dělám, a ona pak řekla, že tohle se tam v životě neučili. Tam dělají jen levá, pravá, skáčou, kliky, posilují. Říkám: „U mě je to jiné." Takže začala chodit ke mně a tam přestala. Znám dnes kluby, kde trenéři nikdy v životě neboxovali.
Pavel Železný: A chodí tam lidé spíš kvůli kondici? Takoví jako já, čtyřicetiletí, starší chlapi?
Standa Tišer: Ano, těch je tam spousta.
Pavel Železný: Takže se to proti dřívějšku trochu mění. Chodí tam jiný typ lidí, s jinou motivací, berou to jako jeden z dalších sportů.
Standa Tišer: Ano. Zaprvé se chtějí hýbat, zadruhé chtějí být v kondici, někteří chtějí shodit nějaké to kilo. A někteří se chtějí naučit obranu a útok. Dnes je taková divná doba, člověk nikdy neví. Takže ke mně takhle chodí spousta lidí, opravdu všechny ročníky: padesát, čtyřicet, třicet, dvacet.
Pavel Železný: Jsi na Žižkově třicet let. Co se tu podle tebe změnilo? Jací lidé sem chodí, jak se oblékají, jak se chovají?
Standa Tišer: Když jsem tady žil, starý Žižkov byl taky krásný, nádherný. Scházeli jsme se v parcích s kytarami, hráli jsme a zpívali.
Pavel Železný: Je to tak pořád?
Standa Tišer: Teď už to tak není. Přišla revoluce a je to trochu jiné. Ale jsem rád, že revoluce přišla, protože jinak bych nemohl dělat trenéra, vysokou školu na to nemám.
Změnilo se to hodně. Většina Romů, kteří tu na Žižkově žili, se neměla dobře. Bydleli v sociálních bytech, které nevyhovovaly. Třeba támhle nahoře v tom dvoře, všude jen jedna místnost, a v ní třeba rodina se třemi, čtyřmi, pěti dětmi. To nebylo dobré. Byl jsem se tam osobně podívat a byl to děs. Žádná teplá voda, žádná koupelna, žádná sprcha, takhle je nechávali bydlet. Po revoluci se to změnilo. A spousta Romů samozřejmě odjela ven: do Irska, Kanady, Anglie, všude se odstěhovali. Dnes už tu člověk Roma potká jen tak tak.
Pavel Železný: Cítíš se tu sám?
Standa Tišer: Jo. Když vyjdu ven, potkám Ukrajince, Čechy, Slováky, ale Roma ne. Potkáte leda děti, čtrnáct, patnáct let, které tu chodí do školy. Romové už tu prostě nejsou. I když se o nich pořád píše špatně, že jsou nezodpovědní, mají dluhy, neplatí nájem, jsou hluční a chlastají. Nic takového tu není, to je dávno, dávno pryč. Ale lidé to v sobě pořád mají a pořád o tom vyprávějí. Změnilo se to, a mě to někdy štve. Když takhle mluví, co má ten Rom vlastně dělat? Má zájem pracovat, ale kam má jít, když ho jen tak nevezmou, protože se píšou takové články? Je to tak, ne?
Pavel Železný: Je. Mám kamaráda, a tímhle ho zdravím, Zdeňka Petrboka. Ahoj, Zdeňku. Tuším přes dvacet let dělá v jedné firmě, kde začal. Ptal jsem se ho: „Ty jo, a nechtěl bys jinou práci?" A on: „Jo, ale ty předsudky. Dokud mě lidi nepoznají, je pro ně příliš riskantní mě zaměstnat." Takže si váží práce, kterou má. Je to pořád těžké.
A musím říct, že jsme si občas říkali, když nás štvala nějaká sousedka, že Zdeněk vezme kytaru a bude hrát u ohně, ať se vyděsí. Takže ještě se občas sejdeme, ale je to tak.
Standa Tišer: Je.
Pavel Železný: Není lehké se najít.
Standa Tišer: Po revoluci je to samozřejmě lepší, než to bylo. Ale já bych ze Žižkova nikdy nemohl odejít. Jsem tu tak zvyklý a líbí se mi tu. Zakotvil jsem tady. Vyjdu ven a jsem doma. Na chodníku jsem pořád doma.
Pavel Železný: Ale přijel jsi z Plzně.
Standa Tišer: Jasně, ale bydlím tu už padesát let.
Pavel Železný: Měl jsi pocit, že chceš na Žižkov? Proč tady a ne třeba na Smíchově?
Standa Tišer: Nevím. Na Smíchově jsem bydlel asi rok a půl.
Pavel Železný: A nebylo to ono. Chápu.
Standa Tišer: Byl jsem mladý kluk, když jsem boxoval. Bydlel jsem na Smíchově v Radlické.
Pavel Železný: Já taky.
Standa Tišer: U tramvaje, u té křižovatky. Na rohu byla myslím hospoda U Modré hvězdy, tam, jak se jde do kopce nahoru.
Pavel Železný: Tam někde jsem bydlel taky.
Standa Tišer: Tam jsem bydlel. Vždycky mi říkali, že dostanu byt, a nic. Šel jsem na vojnu, napsali mi, že budu rukovat, ale dali mě sem do Dukly Karlín. Takže jsem byl v Karlíně a mohl jsem jezdit na závody a soustředění. Když jsem skončil vojnu, zůstal jsem jako zaměstnanec Uhelných skladů. Do práce jsem ale nechodil, chodil jsem jen dopoledne a odpoledne trénovat.
Na Smíchově jsem se moc nezdržoval. Samozřejmě znám pár hospod, kde mě poznávali, když jsem přišel. „Dáš si panáka?" A já říkal: „Ne, ne, nechci." I tam mě znalo hodně lidí. Ale nebylo to ono. Žižkov byl úplně jiný. A pořád zůstal dobrým místem pro život.
Všichni mě tu znají, to je jedna věc. A zadruhé, kamkoli přijdu, poznají mě. Někdy na mě mluví anglicky, myslí si, že jsem cizinec. A já jim řeknu: „Umím česky. Jsem cikán, víš."
Pavel Železný: To je vlastně fajn. Kam chodí Standa tady na Žižkově na pivo?
Standa Tišer: Chodím do Spiritu, tam mají Plzeň. Občas naproti.
Pavel Železný: Mimochodem, my tady alkohol nepijeme, máme nealko pivo.
Standa Tišer: Jo, teď nepiju alkohol. Teď piju jen nealko.
Pavel Železný: Máme nealko, tak si ještě doleju. Je sice už asi po dvanácté, ale to už piju druhý den, a nealko.
Když jsme u piva a cigaret: hrozně mě zaujalo, že ses nevzdal kouření a nějak ti to tolerovali, protože jsi byl vždycky na místě včas a podal výkon. A nejvíc mě zaujalo, že se ještě někdy do roku 2007, 2008 kouřilo všude. Pamatuju si z vysoké, že v hospodách bylo pořád zakouřeno. A Lucerna byla úplně zahulená, sportovalo se a boxovalo v mlze. Člověk na to zapomene. Já jsem v té době na zápasy ještě nechodil, ale přišlo mi to zvláštní, protože jde o sportovní výkon, a všude zahuleno.
Standa Tišer: Člověk šel do ringu, nahoře byla taková plechová střecha, světla a mlha z kouře, to bylo jasné. Byli jsme na to zvyklí, bylo to tak, jak to bylo, hulilo se. Já jsem se taky zvážil, utekl jsem nahoru, dal jsem si kafe a dvě cigarety a šel jsem do ringu. To bylo u mě normální.
Pavel Železný: A stejně jsi všechny přejel.
Standa Tišer: Jasně. Porazil jsem v Československu prakticky všechny kluky ve své váze. Nebyl nikdo, koho bych neporazil.
Pavel Železný: Kolikrát jsi byl mistr? Sedmkrát, osmkrát?
Standa Tišer: Ne, to se někde napsalo. Byl jsem pětkrát mistr republiky a třikrát vicemistr. A vědělo se o mně, že kouřím a chlastám. Ale uměl jsem pít, nikdy jsem se neožral tak, abych se pral. Člověk tu žil v té době: Tuzex, bony, to byla doba. Vydělával jsem plno peněz. Pak jsem dělal ulici, valuty: dolary, marky, franky, všechno jsem prodával a zase jsem vydělával. Chodili jsme do nejlepších podniků. Bylo to krásné, líbilo se mi to.
Pavel Železný: A to se všechno lidé dozvědí, takový oslí můstek, v knížce, která vyšla loni.
Standa Tišer: Ano, ukážu. Já byl frajer kluk.
Pavel Železný: Myslím, že pořád jsi frajer, tak to může mít pokračování: Já jsem frajer kluk. Standa mi prozradil, že tady bude do sto padesáti, takže ještě dost napíše. S medicínou a umělou inteligencí je možné, že to tak bude. Takže kdo chcete Standu poznat víc, doporučuju, je o něm skvělá knížka.
A abych nezapomněl, chtěl jsem ti dát dárek. Máme tu malé nakladatelství a taky vydáváme knížky. Tahle je o Městské policii Přerov, začali jsme ji vydávat kdysi a hrozně nám pomohla v covidu. Je to taky humorné čtení.
Standa Tišer: Jasně, to si trochu počtu.
Pavel Železný: Co je v tvé knížce zajímavého, co by lidé nečekali? Psala ji s tebou holka, která u tebe boxuje.
Standa Tišer: Ano, to je ta stříbrná z mistrovství republiky. Já jsem měl krásný život. Neměl jsem problém, znalo mě spousta lidí a všude mě měli rádi. Dělal jsem peníze, takže jsem jich měl dost. Psaly o mně noviny: kdykoli jsem měl zápas, vyšel o mně článek. Boxoval jsem v televizi: Československo proti Maďarsku, Německu, Dánsku. Projel jsem Evropu, Itálii, Dánsko, Rumunsko, všechny socialistické země.
Strašně se mi to líbilo. Líbilo se mi, když můžu ukázat, co umím, a lidé mi zatleskají a poplácají mě po ramenou. Vždycky jsem se na to těšil. A můj život se skládal z různých věcí: rvaček a žen. Co vám mám ještě říkat, žen nebylo málo.
Pavel Železný: Boxoval jsi někdy s Krampolem?
Standa Tišer: S Krampolem? On měl asi jinou váhu, nikde jsme spolu neboxovali. Boxoval v té Pragovce, to byla ta nižší, druhá liga. Asi ani nebyl mezi profíky, protože herci nemohli boxovat. Znali jsme se s Krampolem, s Vašutem a s Pavlem Novým, chodili k nám na trénink, když se natáčelo. Já jsem tam měl hrát taky, ale vymazali mě kvůli těm skořápkám.
Pavel Železný: Ježišmarja. Šlo ti někdy o krk, o život? Bylo to někdy tak drsné, že ses dostal někam, kde jsi už být nechtěl?
Standa Tišer: O život bych neřekl. Jednou mě pořezali nožem, tady jsem dostal. Ale byli proti mně tři a zmlátil jsem je.
Pavel Železný: V jednom rozhovoru jsi mluvil o tom, jak jste se s klukama pobili, jako by to bylo něco hezkého. Připadalo mi, že jste se domluvili, že jich bude deset a vás deset, a mluvil jsi o tom tak poeticky, že jsem si skoro říkal, že je to hezké. A přitom to byly dvě skupiny kluků, co se šly porvat, pak se vrátily domů a nejspíš dostaly ještě od mámy.
Standa Tišer: Občas jo. A bylo to poetické, protože to byly party. Byly party pasážníci, výstaváci, doubraváci, košuťáci…
Pavel Železný: Vy jste byli pasážníci.
Standa Tišer: Ano. Takové party jako tady Karlín nebo Žižkov, a tak to bylo i v Plzni. Vždycky jsme se dohodli: dvacet proti dvaceti, tam a tam. A utkali jsme se, opravdu rvačky. Zmlátili jsme se navzájem, ale pak to bylo zase dobré. Tak se to prostě dělalo.
Bourala se tam tenkrát stará čtvrť a trvalo strašně dlouho, léta, než to všechno odvezli. Byly to ještě takové dvory jako kdysi, s kuřaty a prasaty, tak tam lidé bydleli. A to všechno bourali. My jsme tam chodili a válčili jsme na těch bouraništích, to bylo perfektní. A nejen to, chodili jsme tam pro olovo a železo a vozili jsme ho do sběru. Ve třinácti, čtrnácti, patnácti jsme tak měli nějaké penízky.
Pavel Železný: Děje se to pořád, nebo takové party už dnes nejsou?
Standa Tišer: Party ještě jsou, mladí kluci se scházejí. Ale už nejsou takoví, jací jsme byli my. Už nesednou, nehrají a nezpívají, nejdou do sběru, to už neexistuje, to je pryč.
Pavel Železný: Co dělají? Koukají do telefonu?
Standa Tišer: Přesně tak, telefony. A občas si dají travičku, to je jasné. Vždycky to vidím. Už to přede mnou schovávají, znají mě, tak to zahodí. Já říkám: „Hele, já to vidím na očích." Ale člověk s tím nic neudělá. Beru to tak, že to zkoušejí, dnes mladí zkoušejí všechno. Někteří to za čas přestanou, někteří ne a dostanou se k tvrdším drogám, a pak je to špatné.
Měl jsem tam i dobré kluky. Jeden Romák bydlel přímo na Tachovském náměstí, Roman, fakt dobrý boxer, vynikající. Začal kouřit trávu a brát drogy. Pak někoho přepadl, šel sedět, ale protože byl mladý, dostal málo a pustili ho podmínečně. Vzal jsem ho zpátky, že ho do toho zase dostanu. Nedostal se. Zase udělal blbost, zase začal brát drogy a byl zpátky tam.
Pak jsem tam měl Armina, taky vynikající boxer, a taky drogy. Takové lidi si do života pustit nemůžu. Vezmu kluka, který mi řekne, že s tím chce skončit. Ale říkám: jestli někdy přijdeš zfetovaný, sem nechoď.
Měl jsem jednoho kluka, byl to gádžo, mladý, tak dvacet let. Přišel mi na trénink zfetovaný. Říkám: „Kam jdeš? Podívej se na sebe, co to bereš? Seber se a vypadni. Až budeš v pohodě, přijď." A ten kluk málem spadl na zem. Tak jsme ho s kamarádem zvedli a odvezli k babičce, kde se vyspal. Trvalo to asi tři dny. Pak přišel a říká: „Už jsem s tím skončil." Říkám: „Hele, doufám, že jo." A začal zase trénovat a závodit. Byl dobrý boxer, technik, ode mě. A drogy už nebyly. Občas za mnou přijde tak dvakrát, třikrát do roka na trénink. Je v pohodě, pracuje, má byt, všechno v pohodě. Z toho mám radost.
Když se to takhle povede, že ti kluci jsou fakt dobří, mají svoje zázemí a pracují, mám z toho radost.
Pavel Železný: To je za mě skvělé.
Standa Tišer: Teď tam mám romské kluky, kteří chodí do školy. Jeden, taky Roman, skončil základní školu. Říkám mu: „Hele, jdi dál, aspoň na střední nebo do učení." Šel na střední, teď mu je osmnáct a přihlásil se na vysokou. Říkám mu: „Podívej se, moje dcera má taky vysokou."
Pavel Železný: To je pravda. Myslím, že jsi říkal, že je první v rodině, kdo má vysokou.
Standa Tišer: Není první, brácha má dvojčata a ta žijí v Kanadě. Obě dcery tam vystudovaly práva. A moje dcera udělala gympl s vyznamenáním a vysokou s vyznamenáním. Byla fakt dobrá, nebo je. Včera jsem s ní byl.
Pavel Železný: Člověk se učí od dětí. Dávají ti něco jiného, k čemu ses za komunistů nedostal. Boxoval jsi.
Standa Tišer: Já jsem neměl rád školu. Vyšel jsem ze sedmé třídy, protože jsem v sedmé propadl. Už jsem chodil za školu. Když to mámě řekla učitelka, dostal jsem vždycky vařečkou a bylo to.
A pak jsem zmlátil kluka, který napadal slabší kluky a kroutil jim ruce za záda. Nelíbilo se mi to. Říkám: „Co se pereš se slabšími? Pojď si to zkusit se mnou." Dal jsem mu bombu a udělal jsem mu monokla. Učitelka přišla do třídy a pak k nám domů: „Paní Tišerová, váš syn mu udělal takového monokla." Přišli policajti a chtěli mě dát do děcáku. A máma řekla: „Do děcáku nepůjdeš. Pojedeš na Slovensko k babičce do osady do Betlanovců, a hotovo."
Tak jsem místo do děcáku odjel na Slovensko k babičce. Byla tam osada, samí Romové, cikáni, ještě ta stará doba: ohně, kytary v noci. Domy postavené z hlíny, ale čisto, všechno v pohodě. Měli tam prasata a koně. Byly to takové prázdniny a moc se mi tam líbilo, bylo to fakt bezvadné. Přes malý potůček vedl můstek, za ním už bydleli normálně Slováci. A za tím můstkem byla škola, kam mě babička posílala. Byly tam spojené třídy, první až pátá a šestá až devátá, a já chodil do té druhé. Nebylo tam moc dětí a byl jsem tam fakt dobrý. Ve škole jsem nebyl špatný.
Postupoval jsem normálně až do sedmé třídy. Byl jsem jediný Romák, cikán, na normální základní škole, všichni moji bráchové chodili do zvláštní školy. Byl jsem tam necelé tři čtvrtě roku, skončila škola, prázdniny, a po prázdninách jsem se vrátil domů. Bylo mi patnáct, měl jsem vycházet a děcák mi zrušili. Ale to dobré vysvědčení, co jsem dostal, mi neuznali, a byl konec.
Tak jsem šel do pivovaru, učit se sládkem.
Pavel Železný: Dobrá volba.
Standa Tišer: Máma mě přihlásila a začal jsem chodit do školy přímo v pivovaru. Ale nebavilo mě to. Když jsem šel z pivovaru, díval jsem se na rampy, jak tam nakládají sudové pivo, a to se mi líbilo. Šel jsem se zeptat, vzali mě, učení jsem nechal a šel jsem do práce. Ze začátku jsem stavěl sudy. Hekťáky, stolitrové, ten sud vážil tak sto dvacet kilo, a já jich postavil třeba sto a pak dalších sto. Byly třicítky, padesátky a hekťáky. Ženské chodily po sudech, psaly čísla a pak se to válelo do vagonů a do aut. To mě bavilo.
To už jsem ale boxoval. A kluci v pivovaru se to dozvěděli: „Hele, v sobotu máš zápas, nemůžeš makat. V pátek si vezmi koště, zameť a stačí." Když jsem byl unavený a zaspal, přijel jsem ve dvě a nic, v pohodě. Nebo jsem do práce nešel a mistr mi říkal: „To je v pohodě, nech to být." Všichni mi šli na ruku.
Pavel Železný: Takže box tě provázel celým životem. Těžce v ringu, ale lehce v životě.
Standa Tišer: Bylo to nádherné. I v Plzni na čajích mi kluci u vstupu už nechtěli brát vstupné: „Ty jsi ten boxer, ty můžeš zadarmo." S ostatními se moc bavit nechtěli, ale se mnou jo, chtěli mě zvát. Bylo to úplně jiné. Najednou vyšel článek v novinách, tenkrát ještě ve Večerní Plzni, s mojí fotkou. A když jsem vyhrál mistrovství republiky, lidé mě začali poznávat.
Mám hodně zážitků, mohli bychom tu mluvit klidně do rána.
Pavel Železný: Na to je ta kniha super.
Standa Tišer: Třeba jak jsem byl na pouti. Ukazovali tam velkého chlapa v červené kápi a kdo se přihlásí a vyhraje, dostane prémii dvě stě korun. Jeden kluk, Romák, vysoký, takový udělaný, se přihlásil. Nikdo jiný nechtěl, tak ho vzali nahoru: „Dělal jste nějaké bojové sporty?" „Jen judo." A bylo domluvené, že spolu budou zápasit. Lidé šli dovnitř, platili vstupné, šli jsme i my. A pak za námi přišel: „Hele, kde je ten váš kamarád?" Říkám: „Nevím." Utekl. A on neměl nikoho a říká: „Kluci, nechcete to někdo? Dám vám dvě stě korun." A kluci: „Tady stojí boxer."
Vážil jsem 51 kilo, malý hubený. On byl velký a říká: „Ty jsi boxer? Neboj se, on tě nezbije." Říkám: „Já se nebojím." Jen jsme si dali rukavice, žádné převlékání, a začali jsme. On na mě vyletěl, já jen uhnul a on málem spadl na zem. Zjistil jsem, že nic neumí. Uhnul jsem, pár úderů jsem mu dal, utekl jsem a znovu. Prostě jsem vyhrál a lidem se to líbilo. Dvě stě korun. A ten světský mi říká: „Zůstaň tady. Budu ti dávat dvě stě korun za každý zápas." Říkám: „Ne, to nechci." Ale dvě stě korun, to bylo dost.
Pavel Železný: V jakém roce?
Standa Tišer: Za komanče. Dvě stě korun bylo hodně peněz, pivo stálo dvě čtyřicet, chodil jsem tátovi pro pivo. Tak jsem říkal: „Dobře, tak ještě jednou." A vystavovali mě tam. Přihlásil se kdokoli, já byl malý hubený, a všichni odcházeli s monoklem. Byl jsem tam skoro čtyři dny. A to už jsem byl známý po celé Plzni. Kdekoli jsem byl, vždycky se stalo něco takového, že mě lidé poznávali všude. Byl jsem šťastný člověk, krásný život.
Pavel Železný: Před nějakými deseti lety jsi říkal, že Romové zapomínají romštinu, mluví už česky a že to úplně vymizí. Je to tak?
Standa Tišer: Je to tak. Narodili jsme se v romské rodině a mluvili jsme romsky. Doma jsme mluvili romsky, tedy cikánsky, a venku a ve škole česky. Takže jsme uměli dobře romsky i česky. Kdežto dnes děti vyrůstají v rodinách, kde už romsky neumí ani rodiče. Nebaví se romsky, jen česky, takže to nevědí. Umí leda sprostá slova. Z těch, kdo ke mně chodí, neumí romsky ani jeden. Trochu rozumějí, ale pořádně nic.
Pavel Železný: Abys ještě k boxu otevřel školu romštiny. Tu dnes udělají gádžové.
Co by měl mít každý kluk, nebo holka, když k tobě poprvé přijde? Co musí umět?
Standa Tišer: Kluk, který chce sportovat a jezdit na závody, je něco jiného než člověk, který chce jen něco pro sebe. Ten, kdo chce něco pro sebe, pracuje na tom, aby zhubl, měl svaly, fyzičku a kondici a naučil se obranu a útok. A pak jsou ti, kdo chtějí závodit. Ti musí sportovat pravidelně a dávat tomu zabrat: když nemůžu, tak přidám. Snažím se je spárovat s ostatními kluky, aby spolu boxovali. A pak je čeká zápas, to je jednoduché. A uvidí se, jestli budou v zápasech pokračovat.
Ale kluci se všechno naučí, všechno se dá naučit, to není problém. Jde jen o to chtít a přijít. Když člověk přijde, vidí, jaká je tam atmosféra. Ta nová osmnáctiletá holka říkala: „Tady je taková krásná atmosféra, to tam nebylo."
Pavel Železný: A přitom teď nemáte vlastní místo, jste v nájmu.
Standa Tišer: Je to náročné, protože mám přesně danou hodinu, kdy začínám, a hodinu, kdy musím skončit. Není to ono. Předtím mohli lidé přijít kdykoli.
Pavel Železný: Takže kdyby někdo, kdo má tělocvičnu, tohle poslouchal, ať nabídne lepší zázemí, kde můžete být od rána do večera.
Standa Tišer: To bych chtěl.
Pavel Železný: Tohle slyší hodně lidí, někdo z města to určitě uslyší.
Standa Tišer: Jasně. Ale dnes je to taky drahé. Plyn, elektřina i nájem jsou drahé a ten prostor musí být docela velký. Kde na to vzít? Člověk to musí všechno platit a starat se o to. Takhle se o nic nestarám, jen zaplatím a mám klid.
Pavel Železný: To je taky dobré. Když se ohlédneš k tomu klukovi, který na tancovačce někomu rozbil hubu, vzkázal bys mu něco? Čekal jsi, že se od rvaček dostaneš tam, kde jsi dnes?
Standa Tišer: Řekl bych to trochu jinak. Většinou tam byli samí mladí kluci, patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct let. Člověk si to normálně vyzkouší, buď dostane do držky, nebo ne, ale zvládne to a jede dál. Je dobré k něčemu takovému přijít, protože to jsou zkušenosti do života, které každému něco dají. Jednou dostanu do držky a pak už budu vědět, že se do toho nemám srát, řeknu-li to sprostě.
Samozřejmě, když jdu a vidím chlapa, který bije ženskou, zastanu se jí. Jdu s manželkou a ona říká: „Proč to děláš?" A já: „Protože ji bije, ne? Ať ji nebije." On ji praští, ona spadne na zem a on ji bije dál. Tak jsem tam vlítl. Takový prostě jsem. Teď se tu zase rvali dva a já říkám: „Co to děláš? Proč ho biješ? Nevidíš, že to neumí?"
Pavel Železný: To je právě ono. Vysoká míra fair play a hodnot je asi základ.
Standa Tišer: Ano, protože většina sportovců taková je. Fair play. Takoví lidé o tom ani nepřemýšlejí a jdou pomoct. Tohle je naučí sport. I když takoví nebyli, můžou být.
Pavel Železný: Pomohl ti ring i ve čtyřiceti letech manželství, nebo naopak?
Standa Tišer: Manželka je pořád krásná, pořád dobře vaří, všechno v pohodě. A jaký jsem byl já, si můžete přečíst v té knížce. Dávala mi prostor. Stalo se, že jsem se z tancovačky dva dny nevrátil domů, a taky to tolik nevadilo, doma bylo všechno v pořádku. Bylo to takové jiné. Ještě nedávno mě hlídala všude, strašně na mě žárlí, ale už trochu zpomalila, takže je to lepší.
Pavel Železný: Stíhat Standu Tišera musí být těžké.
Standa Tišer: Musí mít velkou trpělivost. Ale já se neschovávám. Chodím tam, kam chodím, ona to moc dobře ví, a už jsem jí zakázal, aby mě sledovala. Ale to je normální, jsme spolu takovou dobu.
Pavel Železný: Kde jste se poznali? Na zápase?
Standa Tišer: Ne, v Praze. Měl jsem tehdy poměr s jednou holkou a tohle byla její kamarádka, studovala a bydlela na koleji. Ta holka mi říká: „Hele, moje kamarádka je pořád jen na koleji a nikam nechodí." Říkám: „Je pěkná?" „Jo, je hezká." „Tak jedeme." Vzal jsem taxíka, jeli jsme na Smíchov, kde měla kolej, ona pro ni šla a ta přišla v kostýmku, s vlasy takhle. Říkám si: „Ty vole, ta je pěkná." Byla o hlavu vyšší než já. A hned jsem si řekl: „S touhle bych chtěl mít děti." Hned takhle mě to napadlo. A dali jsme se dohromady.
Pavel Železný: Kolik máte dětí?
Standa Tišer: Jedno, dceru, která vystudovala vysokou, jak jsem říkal.
Pavel Železný: Jak velká je rodina Tišerů?
Standa Tišer: Velká. Je nás pět bratrů a tři sestry.
Pavel Železný: Pět bratrů a tři sestry. A ti mají asi spoustu dětí.
Standa Tišer: Věra měla osm dětí, Emil pět, Rudla čtyři nebo pět. Všichni takhle.
Pavel Železný: A po světě, Kanada, jak jsem pochopil.
Standa Tišer: Kanada, Irsko, Anglie, Německo, Dominikánská republika.
Pavel Železný: Takže můžeš cestovat po světě jen po návštěvách rodiny.
Standa Tišer: Samozřejmě. Tak před dvěma lety jsem byl měsíc v Irsku, s dcerou a manželkou. Přiletěli jsme na letiště, auto už tam čekalo, odvezli nás domů k sobě. Barák, dvě koupelny, dva záchody. Žijí tam úplně jinak, to není Žižkov. Šel jsem po chodníku a lidé, kteří šli kolem, mě zdravili, i když mě neznali. Tam je to asi zvykem. Úplně jiné.
Tady je to taky jiné než dřív, rasismus už tu takový není, jako býval. Ale v Irsku nebo v jiných státech to tak není vůbec. Je to tam běžné a normální, spíš by se někdo podivil, kdyby to bylo jako tady dřív. Takže opravdu můžu jet kamkoli. Zatím jsem chtěl do Dominikánské republiky, tam jsou krásné ženy.
Pavel Železný: Tak možná na závěr: co máš na Žižkově nejradši? Jaká místa?
Standa Tišer: Spodek.
Pavel Železný: Spodek. Odkud je pro tebe spodek? Od Koněvky nahoru? Jak se Koněvka jmenuje dnes?
Standa Tišer: Ne, tady dole. Kostnické náměstí a nahoru na Vítkov. Tady dole, ten střed, krásně blízko do centra, blízko do Karlína, všude blízko, co by kamenem dohodil. I když házet moc neumím. Žižkov je Žižkov: plno barů, hospod a zahrádek. A lidé jsou tu v pohodě. Znáte se, většinu potkáváte, a i když spolu nemluvíte, aspoň se pozdravíte.
Pavel Železný: A co bys naopak zrušil, změnil nebo zlepšil? Co tě štve?
Standa Tišer: Teď je to o to lepší, že se tu dělá víc sportovních hřišť a parků pro děti, pískoviště a takové věci. To je dobře, to tu chybělo. V parcích, které tu byly, jsou i dnes samí bezďáci, a maminka tam s dítětem nepůjde. Chtělo by to spíš ohrazená místa, kam bezďáci nemůžou, aby tam maminky s dětmi mohly chodit, děti si hrály a seznamovaly se už od malička.
Jinak jsou tu parky dobré. Nahoře Vinohrady, Vítkov, Parukářka. Je tu spousta parků, člověk má kam jít, kam se podívat, projít se, posedět na lavičce, zakouřit si, dát si lahváče. Nebo tam jsou stánky, to je ještě lepší.
Pavel Železný: To zní jako reklama na Žižkov. Moc děkuju, že jsi dorazil. V průběhu rozhovoru jsem samozřejmě nebyl schopný udržet tykání a vykání, protože se vlastně neznáme. Ale to se třeba změní, protože si říkám, že se stavím do klubu a zjistím, jestli by mě boxování bavilo. Upřímně.
Standa Tišer: Stačí přijít.
Pavel Železný: Stačí přijít. Moc děkuju, že jsi dorazil, a děkuju, že děláš práci, kterou děláš. Jestli jedním místem prošly tisíce lidí a odnesly si hodnoty, které jsou nakonec základem, je to možná víc, než dělá spousta rodin nebo škol. Tak ať jsi dál frajer kluk. Děkuju, že jsi přišel do našeho studia, jsi tu vítán vždycky.
Standa Tišer: Děkuju moc. Měj se krásně, a je to vyřízeno, zařízeno.
